Project Description

Až do morku kostí

Herečka Národního divadla, která se s grácií a šarmem přehrála ze sexy mladic do zralých žen. Martina Preissová. V posledních letech prochází vlastním životním dramatem. Její muž Martin se léčí ze závislosti na alkoholu. Pro Vlastu promluvila o tom, jak těžkou dobu prožívá jako máma, manželka a taky parťák do nepohody.

Vyšlo v časopise Vlasta 23. května 2018.

Autorka: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Víte, že jste první z rodiny Preissových, kdo mi nedal košem při žádosti o rozhovor? Váš tchán Viktor Preiss už zjevně chce mít opravdu klid i od novinářů a váš muž Martin mě odmítnul před rokem… 

My jsme to tehdy řešili společně, jestli už má jít „ven“ s tím, co v posledních letech prožil. Ale Martin zatím o svém problému mluvit nechce, prý je to „nedokonavé“, není za tím, je v běhu. Potřebuje větší odstup. Před pár lety o tom totiž v jednom rozhovoru mluvil, měl pocit, že má vyhráno. Ale neměl. Tak to zatím nechce ventilovat, bojí se, že když to nahlas pojmenuje a připustí si dílčí úspěch, zakřikne to.

Chápu ho. Vám nevadí o tom mluvit? 

Nevadí mi mluvit o sobě a svých pocitech, ale o těch manželových, ať mluví on sám. Nerada bych, aby to byl rozhovor o Martinovi a jeho boji… ale dostávám se do patové situace. Jsme natolik provázaní, takže to dost dobře nejde oddělit. Tak to bude o nás obou. Sdílení může být prospěšné. Když tohle prožijete se svým partnerem do mrtě, do morku kostí, vidíte to všude, je až šílené, jak jsem schopná to detekovat v okolí. Někde je to potlačené, někde vědomé a neřešené. Spousta lidí by s návykovými látkami jakéhokoliv druhu potřebovala pomoct, jak jsem znalá těch konců, je mi z toho až úzko. Ale sama vím, jak těžké je si to pojmenovat, přiznat, že něco dělám špatně. Pravda je bolestná. Být bez té látky pak fyzicky bolí, je těžké přestat, když se k tomu přidá třeba deprese nebo jiná druhá diagnóza, tak se to umocní. Manžel říká, že by mě mohli zaměstnat v Celní správě. Jen bych seděla u kávy na letišti a nenápadně hlásila lidi, co jdou kolem.

Kdo má kde flašku? 

A jestli už je opilý nebo se na to chystá. Poznám i drogy. Mám opravdu vycvičený detektor. V práci jsem až militantní, tam mi to strašně vadí. V našem zaměstnání se pracuje s emocemi, intenzivně, ve vyhraněném čase, v kolektivu dalších lidí, v týmu. Na nazkoušení inscenace je málo času, a já při své vrozené svědomitosti prostě nesnáším prokrastinaci. A drogy k tomu směřují. Sama nejsem abstinent, dám si ráda víno, vyrostla jsem ve vinařské rodině, ale vím, jak pít, abych mohla ráno fungovat. S věkem se hůř odbourává…

A děti musí vstávat do školy. 

Přesně. A vy je do nich bez zbytkového alkoholu musíte rozvézt. Někdy bych ráda měla sílu ještě protančit noc u vína, ale už to nejde. Každopádně popít na večírku je něco jiného než s tím přijít do práce, to snáším špatně. A hlavně, když se dozvím, co si kdo dává do nosu nebo pod jazyk a já nevím kam, zbystřím, tohle jde fakt mimo mě.

Věděla jste dlouho, že Martin má problém s pitím, nebo jste to „nechtěla vidět“? 

… já nevím. Ono se to plíží. Nejtěžší jsou otázky: „Kdy to začalo.“ To nezačne ráz na ráz. Začnou se objevovat maličké problémy, kterým dáváte zástupná jména, ze začátku vás totiž nenapadne, že jde do tuhého. „Potřebuje se ráno dospat.“ „Odvolal práci.“ „Ne, táta dnes nejede do dabingu, je nemocný.“ Vrší se to, prohlubuje, je to četnější, častější… Pak se teprve něco stane. Naši – dnes už můžu říct – přátelé, které jsme potkali cestou té šílené léčebné kúry, mají různé osudy, ale u všech spustil akci „něco s tím musíme dělat“ až velký průšvih. Opustil je partner nebo třeba provedli něco hodně za hranicí normy. Pak se rozhodnou věc řešit, což ale bohužel ještě nic neznamená, nejtěžší je vytrvat.

Co byl u vás ten průšvih? 

Když manžel přestal fungovat, byl celé dny zavřený v zatemněném pokoji. Nadměrnou konzumací alkoholu si prohluboval depresi. Možná měl nejdřív deprese, které chtěl přepít, nebo mu pití spustilo deprese, těžko říct, kde je příčina a kde následek. Už se to ale nedalo unést. Odmítal práci, nebyl schopný s námi, s rodinou žít.

Postavila jste ho před ultimátum? 

Víte, já už za tu dobu dala tolik ultimát. A za ultimáty si musí člověk stát, já v tom byla slabá. I když možná některá z mých ultimát, která jsem nedodržela, nakonec i pomohla k tomu, že se můj muž rozhodl léčit, ale bylo to spíš ultimátum ze zděšení. Byla jsem jako zvířátko zatlačené do kouta, ultimátum byla spíš prosba. „Pojďme něco dělat jinak, prosím… nebo… nebo…“ A něco se plácne.

S dětmi mě ta lehkost u některých lidí zaráží, čím to je, že radši začnou razit tunel o kousek vedle, když v jednom narazí na překážku nebo tvrdší podloží.

Nebo odejdu?

Jenže já bych to nedokázala. Jsem máma, máme děti, to nejde zrušit tím, že řeknu: „Já jdu pryč.“ Hodně přemýšlím o tom, když mi někdo řekne: „My jsme se rozvedli, už to nešlo.“ Vytane mi otázka, co udělali pro to, aby to šlo. Žádný vztah přece nemůže fungovat bez vnějších nebo vnitřních problémů, nejde ho žít bez kompromisů a dohod, vztah je práce. Láska sama o sobě nestačí, musí tam být vědomé rozhodnutí. Chceme být spolu, tak pro to musíme něco udělat. Až pokud už nechceme nic udělat, pak asi nastává ta chvíle, kdy je vztah u konce.

Vy jste se už jednou rozváděla. 

Ano. A pořád si myslím, možná bláhově, že když se lidi rozvedou proto, že se jeden z nich bezhlavě zamiluje do někoho jiného, s kým chce být, s kým po těle i na duši cítí, že to je ten Člověk, pak je to namístě. Ale nerozumím tomu, když se lidi rozvedou, ale zůstanou vlastně sami. Rozváděla jsem se, ale neměli jsme děti. S dětmi mě ta lehkost u některých lidí zaráží, čím to je, že radši začnou razit tunel o kousek vedle, když v jednom narazí na překážku nebo tvrdší podloží.

Ustála jste léta po boku muže, který bojuje se závislostí. Kde jste brala sílu tím projít? 

Dodnes nevím. A minulý čas není namístě, Damoklův meč bude viset nad naší rodinou nadosmrti, závislost není vyřešené téma, může udeřit kdykoliv a i s tím se musíte naučit žít. Myslím, že mi pomohla práce. Vlastně jsem si jezdila do divadla odpočnout, je to platforma, kde nepřemýšlím o osobních věcech, kde přehodím výhybku. To práce mě pokaždé restartovala. Navíc i fakt, že když točím, hraju, zkouším, zaručím chod rodiny, když vypadne táta, po finanční stránce v nějakém standardu, který sice nebude úplně „juchů“, ale bude k přežití. A s dětmi jsem jela trochu na autopilota, o ty se musíte postarat, aby se vyvíjely, rostly, aby měly radost ze života, aby nespadly s váma do blbých pocitů. Ty citáty: „Jen šťastná matka je dobrá matka…“ to je divný, že? Musíte se přece snažit být dobrá matka, i když jste momentálně nešťastná.

Povedlo se vám děti „odstiňovat“? 

Myslím, že jo. Děti samozřejmě strávily spoustu času po různých návštěvách, po kamarádech, byli s mojí mámou, která k nám jezdila.

Co jste jim říkala o tátovi? 

Věděly, že je nemocný. Museli jsme si sednout a promluvit si: „Taťkovi není dobře, je nemocný, musí do nemocnice, půjdeme za ním časem na návštěvu, ale ne hned.“ S tím žily a fungovaly. Nějakou souhrou náhod se nám podařilo – nebo si to jako máma jen nalhávám – že nebyly svědky něčeho fakt škaredého. Možná v buducnosti nějaké věci vyplují, děti jsou senzitivní, ale hodně jsme si povídali, i o tom, co je trápí, z čeho mají třeba strach. Táta je nemocný. A když je člověk nemocný, tak za to nemůže. Myslím, že staršímu synovi to taky trochu posílilo sebevědomí, převzal trochu roli „vůdce“. Kéž by v mých synech zůstal „zdravý strach“ ze všeho podobného. A doufám, že se to nevynoří jako zapomenutá Punkva.

Ponorná řeka. Je pravda, že ve svém okolí vidím nečekané vývěry nějaké Punkvy, která se propadla v raném dětství… Udeří ve vší síle. 

Je to tak. I když věřím, že byly děti uchráněny nejhorších scén, jejich radárky fungovaly a fungují…

Vám pomáhalo, když jste si říkala, že manžel je prostě nemocný? 

Mohli mi to říkat horem dolem, ale mně to nepomáhalo. Ten člověk se totiž jako nemocný vůbec neprojevuje. Máte na něj vztek, zase jste mu uvěřila a on vás zase zradil, v tu chvíli nejste schopná dohlédnout, že to nedělá schválně, aby vás zraňoval. Bolí to. A pak vám buď dojde trpělivost, nebo nedojde. Ale naučilo nás to spolu víc mluvit. Chlapům totiž kolikrát stačí pohled nebo úsměv, jenže já až vyslovenému rozumím a věřím. Martin mi vyšel vstříc. Umíme to vyslovit, pojmenovat a nastavit plán. Naučilo nás to vysvětlit si vzájemně těžce vysvětlitelné věci. Jako herečka se umím vžít do všeho možného, ale třeba „craving“, bažení, tomu jsem nerozuměla a nerozumím dodnes. Jak je možné, že to nejde ovládnout? Manuál je složitý. Ale přežili jsme to.

Obdivuju vás. 

To můj muž zaslouží obdiv, zápasí s tím dnes a denně, navíc v této společnosti, kde si placatku rumu koupíte i v tabáku.

Český pijácký standard. 

Ano. Nepít je životní omezení. Najít si radost v tom Já nepiju, je nejtěžší. Zvlášť v některých chvílích… teď o víkendu jsme makali na zahradě, udělali jsme kus práce, já pak odjela něco vyřídit, vrátila jsem se a tam seděl smutný člověk. „Vidíš, a teď bych si dal něco na uvolnění, na ten výdech.“ Někdo to nahradí sportem, někdo víc pracuje, ale je to složité.

Držíte suchou „dietu“ s manželem, nebo si někdy dáte dvojku? 

Martin mi velkoryse říká, ať si dám, ale dělám to jen výjimečně. Suchý dům je předpoklad úspěchu. A je to ten nejmenší problém. Horší je společenský aspekt, bude léto, grilování, čas, kdy se scházejí kamarádi, popíjí se… My už grilujeme sami. Abstinence změní život, prověří i kamarády, vytříbí zájmy. Dřív sednout na kolo a jet okolo Třeboně znamenalo dát si v každé druhé hospodě pivo, teď si je dát nemůžeme, takže jsme přestali jezdit okolo Třeboně, protože okolo Třeboně je to samá hospoda. Zdědila jsem sklípek na jižní Moravě, nádherný. Nahoře jsme si udělali letní byt. Ale teď je to pro nás minové pole… Nejezdíme tam. Už když totiž vjedete do té vesnice a otevřete okýnko, cítíte ve vzduchu víno.

Kam se před tím vším alkoholem vrtnout? 

Zachránil nás náš nový dům, v létě to budou dva roky, co jsme ho koupili. Oba jsme podvědomě cítili, že potřebujeme nové místo k životu, nebo spíš pro dočasné úniky, protože kvůli práci se nemůžeme přestěhovat mimo Prahu. A Martin mi jednoho krásného dne zavolal z léčebny, že pro nás v Jemnici našel dům.

Z léčebny? 

Ano. V Jemnici je totiž „jeho“ léčebna, kde našel opravdovou pomoc. Volal mi z vycházky: „Našel jsem tady pro nás dům!“ A já šla do výkrutu, zbláznil se? „Až přijedete na návštěvu, ukážu ti to.“ A protože je nevídaně schopný manažer, za týden zinicioval společnou schůzku s realitní makléřkou. Přivedl mě do toho domu… a jelikož mě zná jak svoje boty, můj dlouhý výdech si správně přeložil jako: „To musíme mít.“ Rozhodli jsme se během pár dnů. Prodala jsem svůj pražský byt, který jsem pronajímala, a koupili jsme to.

Co je to za dům? 

Stojí v bývalé židovské čtvrti, opuštěný, ale zrekonstruovaný. Zamilovali jsme se do něj. A muž tam strávil celé léto, když opustil léčebnu. Na ambulantní léčbu už pak docházel z toho domu. A od té doby, co je zpátky v Kunraticích, když je mu zle a bliká mu červená kontrolka, sbalí tašku a řekne: „Dejte mi týden, prosím.“ Odjede do Jemnice, bydlí v našem domě a dochází za svou paní doktorkou. Takhle se teď snažíme fungovat. Léto tam strávíme celá rodina.

Před časem jsem zjistila, že jediným ventilem, kudy mi jde upouštět vztek a bolest a další emoce, je psaní, že přes ruku to jde pryč.

Zatraceně chytré řešení! 

Jo. Myslím, že ten dům nám zachránil život. Je to blízko Martinovy kotvy, blízko lidí, kterým uvěřil, že ho léčbou provedou, daleko od Prahy… a taky jediné místo na světě, které je jenom naše, které jsme nezdědili, není půjčené nebo pronajaté, je vydobyté. Kdybych pracovala v manželské poradně, poradila bych všem: „Pojďte se na sebe těšit! Odjeďte někam vy nebo váš muž, buďte zase týden bez sebe.“ Je to neskutečně zdravé. Po tom týdnu, kdy se manžel jede „nahodit“ do Jemnice, se na něj strašně těším, a to mi po těch patnácti letech přijde dobré. Zas funguje i ta „chemie“, blízkost je zase šťavnatá i po letech manželství. Jo, a v neposlední řadě mi ten dům dává klid a prostor na psaní.

Co píšete? 

Před časem jsem zjistila, že jediným ventilem, kudy mi jde upouštět vztek a bolest a další emoce, je psaní, že přes ruku to jde pryč. Psaní mi pomáhá k vlastnímu poznání… Začala jsem psát, nejdřív jen tak do šuplíku, o svém raném dětství v hlubokých 80. letech, ale nabídla jsem to jednomu nakladatelství. Blíží se lhůta, kdy se mají vyjádřit…

Jste netrpělivá? 

Spíš zvědavá. V naší profesi jsme zvyklí na kritiku i odmítnutí, takže jsem úplně v klidu. A já píšu dál. Teď píšu příběh našeho domu, příběh židovské ženy, která v něm žila. Ten příběh jsem si vymyslela, ale stojí na reálných pramenech, studuju, co se dá.

VÍTEJTE V THÉBÁCH. Hra, která nás s kamarádkou zasáhla tak, že jsme o všech politologických politickogeografických antickomytických mezilidskovztahových a morálních paralelách ještě do půlnoci diskutovaly u vína. Komické vstupy Martiny Preissové tíhu inscenace maličko odlehčily. Foto: Národní divadlo

Působíte vyrovnaně, srovnaně. Když o těch věcech mluvíte, je znát, že to jsou pořád silné emoce, ale pojmenováváte to velmi racionálně. Ale věřím, že jste si musela projít dost pekelnými chvílemi. Měla jste nějaké konzultace s psychologem? 

Měla, ale nikdy mi to nešlo. Za těch pět let jsem tam byla třikrát. A vždycky jsem měla pocit, že to všechno přece sama vím. Připadalo mi, že říkám hrozné banality… Nejcennější pro mě bylo vlastně první sezení, terapeutka mi řekla: „Jste zodpovědná sama za sebe. A tady máte dvě děti. Určete si svoje priority. Váš partner je zodpovědný taky sám za sebe.“ Jako by mě zbavila spoluviny. Pak už jsem tam šla jen párkrát. Ucho mi dělaly kolegyně v divadle, přátelé. Jiní lidé sice nežijí váš život, ale z těch pohledů se dá poskládat mozaika.

O vztazích s Martinovými rodiči, s Viktorem a Janou Preissovými, jste vždycky mluvila moc hezky. Ty těžkosti z posledních let to pouto prohloubily, nebo jste třeba i prošli krizí? 

Pokud se něco prohloubilo, tak právě vzájemná láska v rodině, vzájemná důvěra, že to nějak zvládneme. Strašně mi pomáhali, nejen s dětmi, a já doufám, že jsem jim taky dopřála ten pocit, že na to nejsou sami. Ale hodně mi pomohla i moje maminka.

Martina Preissová je tváří nadačního fondu Seňorina, který podporuje stacionář pro nemocné s Alzheimerem. „Obdivuju rodiny, které se postaví problémům, jako je třeba nemoc blízkého člověka, čelem. A vím, že když se k tomu přistoupí s dostatečnou přípravou a aktivně, dá se zvládnout leccos, a je skvělé, že jsou organizace, které vám s tím pomůžou.“

Tatínek vám umřel, když vám bylo dvacet. 

Odešel padesátiletý muž v plné síle… měl rakovinu. Byl nemocný asi dva roky, ale stejně mě to zastihlo nepřipravenou. Chybí mi pořád. Tolik bych mu chtěla říct, ať nasedne do svého wartburgu a přijede, že se mi stýská. A on by řekl: „No, máte to tady pěkné, kluci jsou šikovní, dobře to děláš, knedlíky se ti povedly.“ Je to jako díra v dlani. Něco mi chybí. Ale na druhou stranu, možná jsem i díky té zkušenosti ustála líp současné problémy.

Tak jak teď žijete? 

Žijem pomaleji, jsme relativně v pohodě. Jen se musí abstinovat a dodržovat řád. Když má muž dostatek práce a nemá čas propadat skepsím, tak to funguje. Do divadla se sice zatím nevrátil, ale našel si platformu „neviditelného herce“, která mu vyhovuje. Čte audioknihy, dělá dabingy, komentáře k dokumentům. Je spokojený a naučil se poslouchat svůj vnitřní hlas, umí si odpočnout. A už zase mluvím o něm!

Vy jste pracovně spokojená? 

Jsem. Přehoupla jsem se do fáze pozorovatele, soubor Národního divadla mládne, ale já jsem se uklidnila, už vím, že nemusím držet úplně krok a rytmus s těmi nejmladšími, že umím svoje, že můžu zůstat sama sebou. Už rozumím tomu trendu a změnám v divadle, myslím, že některé inscenace jsou světové, i když je třeba pro některé diváky těžké to zkousnout. Děláme progresivní divadlo. A bude mi třiačtyřicet, už se od mě očekávají „maminky“ a začalo mi být v těch rolích i příjemně, i když jsem měla propady, než jsem se s tím popasovala. A třeba zkoušení Maryši, kde hraju Strouhalku, pro mě bylo za poslední roky snad nejvíc inspirativní. Jsem ráda součástí toho divadla, ale jsem taky ráda, že po mně nikdo nechce dvě stě procent, že stačí těch sto, co tomu dávám. *

***

VIZITKA Martina Preissová

* Dětství a dospívání prožila ve Znojmě, vystudovala JAMU v Brně. Za „doma“ přestala Znojmo považovat, až když se vdala za herce Martina Preisse, stala se mámou dvou kluků a usadila se v Kunraticích.

* Ještě se svým dívčím jménem Stehlíková začala hostovat v Národním divadle a od roku 2000 je jeho stálou členkou (diváci si ji pamatují i pod jménem jejího první muže dirigenta Válka).

* Televizní diváci si ji vybaví např. ze seriálu Redakce, hrála ve filmu Probudím se včera. V ND ji nyní čeká premiéra inscenace V Thébách. Žádný vztah nemůže fungovat bez vnějších nebo vnitřních problémů, nejde ho žít bez kompromisů a dohod, vztah je práce. Kdybych pracovala v manželské poradně, poradila bych všem: „Pojďte se na sebe těšit! Odjeďte někam vy nebo váš muž, buďte zase týden bez sebe.“ Je to neskutečně zdravé.

***