Meda Mládková2019-09-08T17:56:39+00:00

Project Description

Krásné vzpomínky by mě utrápily

Je neznámější sběratelkou a mecenáškou umění u nás. Městu Praha darovala svou mnohamilionovou sbírku, galerii pro ni – Sovovy mlýny na Kampě – si naopak od Prahy musela tvrdohlavě vydupat. Nebylo to pro ni nic nového. V životě už tak bojovala mockrát.

Vyšlo v magazínu Ona DNES v červnu 2009.

Foto: Ondřej Košík

FOTOGALERIE zde

* Vypadáte výborně, ale zdáte se mi trochu smutná.

M. M.: Já jsem strašně smutná. Z politické situace. Myslím, že Česká republika nebyla nikdy v takové špatné situaci. Vám se nezdá?

* Radostí netančím, ale tak tragicky jako vy to nevnímám.

M. M.: Ale to nejenom já. Vzdělaní lidé mi říkají: „Já nespím, jak se trápím.“ A není to jen ta politika. Vidím, jak lidi v Česku, stejně jako na celém světě, pořád hrubnou. Baví je násilí. A krutost. Lidé jsou vzrušení z hrůzy. Ve filmech se bijí a střílejí. Děti střílejí svoje kamarády. I sport je hrubý. Život zhrubnul.

* Krutost byla člověku blízká od nepaměti.

M. M.: Asi v nás je. Ale tak se musí potlačovat, nesmí se jí dávat příležitost.

* Není lepší upouštět agresivitu po troškách, třeba při – pro vás hrubém – sportu, než aby dlouhodobě potlačovaná vybuchla v explozi násilí?

M. M.: Nemyslím, že by se to mělo potlačovat nějakou hrozbou. Potlačovat by se to mělo výchovou.

* Třeba výchovou k umění? Ukazovat dětem obrazy a sochy, jako to děláte tady v galerii ve vašich speciálních programech? Stačí to?

M. M.: Tím, že dětem ukazujete krásné věci, vychováváte je. Jistě že to nestačí, ale je to jistý příspěvek. Vídávám kluky, jak hážou kameny a klacky po raccích, viděla jsem kluka, jak topil v kašně ptáčka… Proč? Mučit pro zábavu? To je v Americe vyloučená věc…

* Myslíte? Děti v Americe nejsou kruté? Vždyť i tam střílejí děti po dětech…

M. M.: Tam je dvě stě milionů lidí. Když jich tady žije deset milionů a už při tom množství se dějí takové krutosti, tak co se pak má dít tam? Já bohužel myslím, že celý svět se kultivuje, zatímco u nás doma je to čím dál horší.

* Čím to je?

M. M.: Zeptejte se pánaboha.

* Proto se v Praze nepouštíte do žádného přátelství?

M. M.: Ne, nepleťte to, to je jinak. To je tím, že jsem strašně zaměstnaná a nemám čas. Navazovat přátelství, když je vám tolik roků co mně, už nemůže být nikdy jako dřív, když s někým vyrůstáte. Jsou tu fantastičtí lidé, jen na sebe nemáme tolik času.

* Říkáte si někdy, co by na současné Česko říkal váš muž?

M. M.: Ano. A jsem ráda, že se této doby nedožil. Myslím, že by byl velmi nešťastný.

* To jsou silná slova.

M. M.: Ale je to tak. On tuto zemi tak miloval, tak v ni věřil. Věřil, že to bude trvat maximálně deset let, kdy Československo bude zase kulturní, vyspělou, kultivovanou zemí. Už je to dvacet let a je to čím dál horší. Ale já věřím v mladé lidi, mezi třicátníky je spousta talentovaných, chytrých, vzdělaných, šikovných lidí… Ti starší už nic nezmění.

* Necítíte se osamělá?

M. M.: Ne, mám asi talent, že když chci získat někoho jako přítele, tak ho získám.

* Je to osobní kouzlo?

M. M.: Není to kouzlo. Já myslím, že jim mám co říct, jsem zralý člověk, vím spoustu věcí, které oni nevědí, byla jsem v mnoha zemích, jsem atraktivnější než někdo, kdo se tu narodil a žil a zůstal. Ne?

* Na osamění jsem se ptala i proto, že už nemáte žádné příbuzné, nemáte děti…

M. M.: Nelituji toho, že nemám děti. Vzala jsem si muže, který je mít nechtěl. Měl pocit, že není docela zdravý, a nechtěl riskovat, že by přivedl na svět ne docela zdravé dítě.

* O adopci jste nikdy neuvažovali?

M. M.: Ne. My jsme oba tak moc pracovali, že dítě by nebylo šťastné. Pořád jsme byli na cestách, co by to bylo za výchovu? Dítě nebylo cílem našeho života.

* Investovala jste tedy do své sbírky i řekněme mateřské city?

M. M.: Je to sice jiný cit, ale jistě, investovala. Je to vaše bytost, váš charakter, co do takové sbírky dáváte. Musela jsem obětovat celé své bytí, abych mohla mít tohle (ukáže rukou kolem sebe). Já odešla z Ameriky, kde jsem měla krásný život, do tohoto nepořádku v Československu, jen abych této zemi dala tuhle sbírku. Kvůli tomu jsem bojovala o tuhle budovu (Sovovy mlýny v Praze, pozn. red.). O malý domeček na Kampě, kde bych mohla mít ateliér pro děti, bojuju osm let. Nechtějí mi to ani půjčit.

* Proč ne?

M. M.: Zase ta Mládková. To jí nestačí Sovovy mlýny? Závist. Nekulturnost. Otázka: Co za tím je? Takový titulek by mohl mít ten článek. Je to podezřelé. Ale co by za tím bylo? Já jsem byla v Americe uznávaná, měla jsem přátele ve vysoce postavených kruzích. Mám tam krásný dům, swimming pool, terasy… Tady bydlím v malém pokoji. Co bych z toho měla mít?

* Sedíme spolu v privátním patře galerie. Ale i tady nás obklopují obrazy a výtvarná díla. Jsou speciálně vybrané, že nejsou ve veřejné galerii, ale tady?

M. M.: Ano. Já jsem si to zařídila jako svůj living room (obývák). Sem zvu i svoje hosty. Každý obrázek, každá sklenička, židle, támhle ta truhla, každá lampa… všechno jsem přivezla ze svého domova z Ameriky.

* Když nás přerušila jedna návštěva z Polska, říkala jste jim, že znáte příběh každičkého kousku, který zde máte.

M. M.: Je to pravda.

* Než se sem cokoliv umístí, tak to projde vašima rukama?

M. M.: Absolutně. Každá výstava. Všechno vybírám. To cítíte, ne? Každý, kdo sem přijde, říká: „To je, jako když sedím ve Washingtonu ve vašem domě.“

* To nemohu posoudit, ale je z toho cítit osobitost. Jednou jste řekla, že nerada vzpomínáte, protože to zdržuje, nejsou přece jen v těch předmětech kolem vzpomínky?

M. M.: Samozřejmě, ale to nejsou vzpomínky, které mě ruší. Vzpomínka na Adrienu Šimotovou (výtvarnice, jejíž díla má MM ve sbírce) mě povzbuzuje. Cítím určitou pýchu, že jsem ji znala už v 60. letech, že jsem koupila její věci a věděla jsem, že je dobrá. Vzpomínky na umělce, na to, jak jsem nakupovala jejich díla, mě povzbuzují.

* Přemýšlíte v češtině nebo v angličtině?

M. M.: Podle toho, kde zrovna jsem. Když jsem byla v Paříži, tak jsem začala myslet francouzsky. Ale teď asi přemýšlím v češtině.

* A sníte česky?

M. M.: Já nesním. Ne. Právě díky tomu si udržuju relativně mladistvou reakci a vzhled. Nesním, místo toho přemýšlím, co budu dělat zítra. Usínám a přemýšlím. Nikdy nemyslím na svého manžela jako jiné vdovy. Jak bych tohle všechno mohla udělat, kdybych snila o něm?Nemohu snít. Nezapomeňte, že tu práci dělám ráda, dělám ji pro svého manžela… Je lepší pro něj pracovat než o něm snít, ne?

* Nesníte, nevzpomínáte…

M. M.: Nemůžu vzpomínat na svého manžela a na náš šťastnej život. Kdybych vzpomínala, tak bych byla hrozně smutná, já jsem měla krásný život.

* Ve vzpomínkách se krásný život uchovává, ne?

M. M.: Ne ne ne. Já myslím, že většina vdov se utrápí a umře pár roků po manželovi právě kvůli vzpomínkám na minulé krásné časy. Jen vdovy, které nevzpomínají, jsou podle mého názoru schopné něco udělat. Třeba paní Trumpová, ona mi moc sympatická není, ale je to podobný případ. Setkaly jsme se před dvěma lety, ptala jsem se jí, jestli je šťastná. A ona povídá: „Ovšem, velmi. Normální žena, když se rozvede, tak se trápí, ale já jsem rozkvetla, pracuju.“ Má pravdu. Je úspěšná, podniká, radí v časopisech.

* Předtím soustředila energii na manžela?

M. M.: Jistě, předtím mu pomáhala. A byla krásná. Ale také pro něj hodně udělala.

* Vás také smrt manžela svým způsobem postrčila jinam?

M. M.: Určitě žiju jiný život.

* Jaký byste žila s ním?

M. M.: On by býval byl ministrem zahraničí, což si přál. Věřím, že by byl. Jiří Dienstbier ho velmi dobře znal, nestál by mu tehdy v cestě, mého muže obdivoval. Byl by ideální ministr zahraničí – vzdělaný, krásný, inteligentní. Znal celý svět. Nemohli bychom mít lepšího.

* Ale zakázala jste si vzpomínat.

M. M.: Nevzpomínám. Už deset let za mnou chodí lidi, že o mně chtějí psát knihu… Ale to bych musela vzpomínat. Říkám: „Dejte mi ještě pár roků čas! Ještě mám velké plány, ještě nemůžu začít vzpomínat.“

* Myslíte si, že poznáte ten moment, když už bude možné začít diktovat tu knihu?

M. M.: Ano. Jestli se mi podaří získat domeček a udělat park se sochami, tak myslím, že bych tu Kampu dokončila jako jedinečný kulturní areál nejenom Prahy, ale celých Čech. Chápete to? Asi těžko ve vašem věku. Nikdy jsem nebyla zaměstnaná, ale vždycky jsem pracovala.

V Americe bohaté ženy velmi pracují. Zakládají školy, pracují pro zvířata, zakládají nemocnice, pracují v nemocnicích. Paní von Ryan, manželka velmi bohatého muže, chodívala držet za ruku lidi v blázinci, jeden český profesor, který tam byl, mi to vyprávěl. Pak jsme se setkaly. Povídá mi: „Medo, já celý den pracuji, když přijde můj manžel, tak ležím na sofa a dělám, že jsem celý den nedělala, protože můj manžel si to tak přeje.“

* Také jste to dělala?

M. M.: Né, já jsem nemusela. Manžel moji práci uznával. Ale zároveň vyžadoval, abych byla elegantní. Když jsme se pohádali, což bylo často kvůli blbostem, tak jsem si šla koupit nový šaty. Ukázala jsem mu to, líbilo se mu to.

* A usmířili jste se.

M. M.: Ano. Úplně se vidím, jak přicházím s novýma šatama.

* Když jsme si před rozhovorem jen tak povídaly, mluvila jste o tom, že jste šokovaná množstvím rozvodů, že muži odcházejí k mladším ženám… Tomu vaše manželství odolalo.

M. M.: Ano.

* Nikdy jste neměla románek?

M. M.: Ne, nikdy. Absolutně nikdy. A mohla jsem.

* Proč ne?

M. M.: Nechtěla jsem si zničit manželství. Jeden muž mě velmi přitahoval, vzrušoval, kdybych jen kývla… Letěl na mě. Ale přemýšlela jsem o tom, řekla jsem si: ne, nemá to cenu. I když můj manžel by o tom vůbec nemusel vědět, ale měla jsem pocit, že bych si zničila manželství. Jak bych mohla mít stejný poměr s mým mužem? To bych nesnesla.

* Váš muž byl ekonom, spoluzakladatel Mezinárodního měnového fondu…

M. M.: …studoval u Keynese v Anglii.

* Myslíte si, že by v současné době měl nějaké recepty na ekonomickou krizi?

M. M.: Keynes se vrací, jedna knížka za druhou. Vracíme se k myšlenkám, že stát musí zasahovat, že se to nemůže nechat jen na trhu. Klausovo – všechno se vyřídí samo. Ne, nevyřídí. Darovala jsem guvernérovi Národní knihovny knížku, kde píše Keynes v roce 1945: Drahý Jane Mládku, vracíte se do své vlasti, přeji vám hodně zdraví a štěstí a jsem přesvědčen, že pro vaši vlast budete dělat tak dobrou práci jako pro nás.

* Když čtu články, kde mluvíte o svém životě, chybí mi tam úplně vaši rodiče. Proč o nich vůbec nemluvíte?

M. M.: Vůbec mě neovlivnili. Jako dítě jsem měla hodně těžký život, rodiče spolu nežili dobře, pořád se hádali. S maminkou jsme měly hezký vztah, až když s námi žila v Americe. Ale doma spolu žili špatně. Můj otec byl příšerný, pruďas, despota. Já si myslím, že takoví muži už snad ani neexistujou, byl strašně prchlivý, křičel. Cholerik. On nás asi miloval, ale já se ho bála. Pak jsem se vzbouřila a žila jsem si svým životem. Odjela jsem do Vídně a po válce do Švýcarska.

* A pak do Ameriky. Maminka odešla za vámi. Kdy a jak?

M. M.: V roce 1953. Chtěla od otce odejít celý život, ale nebylo kam. Žila s námi devatenáct roků v Americe. Můj otec zůstal. Stejně bych ho byla nechtěla k sobě vzít.

* Už jste s ním nikdy nemluvila?

M. M.: Ne. A maminku jsem dostala ven v roce 1953, hrozný rok. Utekli s bratrem a jeho ženou. Dostali se až do Západního Berlína. Přes východní Německo. Bylo to dramatické, ale to je dlouhé vyprávění. Pak žila s námi. Velmi dobře vycházela s mým mužem. Jen jednou ho rozčílila.

* Co se stalo?

M. M.: Byli jsme tehdy někde v cizině. V baru jsme měli lahve vína, které si můj muž schovával. Když jsme se vrátili, nebyly tam. Maminka povídá: „Pozvala jsem sestru, tak jsme to vypily.“Manžel rudnul. „A chutnalo vám to alespoň?“ A maminka říká: „Moc ne, ale když jsme si do toho nasypaly cukr, bylo to lepší…“

* Říkáte, že na vás rodiče něměli vliv, ale neformují člověka i takové postoje, jako je vzdor? Postavila jste se despotickému otci a celý život pak za svoje věci bojovala…

M. M.: Určitě to hrálo roli v tom, že jsem se postavila na svoje nohy. Celý život jsem dělala, co jsem chtěla. A bojovala jsem. Ano. I o svého manžela jsem musela bojovat několik roků.

* Jak to?

M. M.: On se nechtěl oženit. Byl krásný, měl krásné milenky, každou chvíli nějakou, nebyla jsem jediná. Bylo mu čtyřicet roků. Každá od něj nakonec utekla, nechtěl žádné závazky. I já jsem už třikrát čtyřikrát chtěla odejít. Nakonec jsem se rozhodla pro zásadní krok. Odjela jsem za ním do Washingtonu. Jsem tady. Buď se vezmeme, nebo se už neuvidíme. Nakonec byla svatba, ale byl nešťastnej do posledního momentu… Ale když jsme si řekli ano, vzal mě za ruku a užmě nepustil.

* Jste bojovnice, vždycky jste šla za svým cílem. Kdy jste se v životě nejvíc bála?

M. M.: Při bombardování ve válce. Je to strašné, když se najednou ozve siréna. Některé věci musíte zažít, abyste to pochopila. A já to zažila. Za války jsem žila ve Vídni v bytě s Rakušankou. Bombardovalo se. Několik dní. Dívaly jsme se z balkonu, jak všechno kolem Vídně hoří. Ono to bylo svým způsobem krásný. Fascinovalo nás to. Neuvědomovaly jsme si, že všude tam jsou lidé… Až jednou, v neděli 9. září, den po mých narozeninách, zase se bombardovalo. A moje spolubydlící říká: „Medo, já dneska půjdu dolů.“ Do sklepa, který sloužil jako kryt. Oblíkla se a šla. Když se za ní zavřely dveře, dostala jsem strach, běžela jsem tam taky, jen tak v pyžamu. A po mně už do sklepa přiběhla ženská úplně bílá od prachu ze zříceniny… Spadlo několik domů kolem našeho. Každej křičel, hlavu jsme strčili do kádě s vodou, abychom se neudusili prachem.

* Uf…

M. M.: Příšerná minuta ve sklepě, kdy se bombardovalo, to bylo strašný, příšerný. Trvá to půl minuty, minutu, ale zdá se vám to jako věčnost. Na to nikdy nezapomenete. A pak to ticho. Absolutní ticho. Pak nás museli vykopat. Vyšli jsme po pár dnech ven. Jen náš dům stál, kobercový nálet smetl okolní stavby. Náš dům zůstal bez oken a bez dveří, celou zimu jsme měli místo oken jen kartony.

* Takový strach už jste pak nikdy nezažila?

M. M.: Ne, asi ne. Byl to opravdu šílený strach. Já jsem vůbec prožila několik věcí, které nikdo jiný neprožije. Šílený strach, ale také šílené vzrušení z umění.

* Když jste poprvé viděla Kupkův obraz a pochopila jste krásu abstraktního umění?

M. M.: Ano. Apak ještě víckrát od té doby. Vateliéru Magdaleny Jetelové, ona pochopila dobu… Vytvořila třeba dveře, které se nedají zavřít, schody, které nikam nevedou. Byla jsem vzrušená, nemohla jsem týden spát.

* Je to jako zamilování?

M. M.: Snad. Možná že ano. Sexuální vzrušení, to taky každá žena neprožije.

* Je to jako orgasmus?

M. M.: Ano, já bych řekla, že jo. Jo. Když vidím něco dokonalého, jsem vrcholně šťastná. A dojímám se. Někdy pláču.

Nejvýznamnější česká mecenáška a sběratelka moderního umění Meda Mládková žije střídavě ve Washingtonu a v Praze. * Dětství prožila v severočeských Zákupech, po válce studovala ve Švýcarsku, kde po 1948 zůstala a získala zde doktorát ekonomie. * Studovala dějiny umění v Paříži. Potkala zde svého budoucího muže, Jana Mládka, a v roce 1960 s ním odjela do USA. * Po revoluci věnovala sbírku v nominální hodnotě 30 milionů dolarů Praze. 3 NEJ MUZEA KAMPA PODLE MEDY MLÁDKOVÉ