Project Description

Ukradený kus života

MICHAL AMBROŽ z Jasné páky a Hudby Praha, legenda české bigbítové scény, oslavil letos šedesátku. Ač ho bolí nemocné klouby, stále koncertuje a stará se i o rodinnou elektrárnu. Pokud někdy bilancuje, za své největší selhání považuje odvolaný podpis pod Chartou 77.

Vyšlo 29. září 2014 v časopise Týden

* Pendlujete mezi Prahou a Okrouhlicí nad Sázavou, kde provozujete malou rodinnou vodní elektrárnu. Jak přijde muzikant k elektrárně?

V restituci. Pradědeček tam měl mlýn a taky dceru, za kterou se přiženil můj děda. A protože byl inženýr elektrotechnik, udělal mlýn na elektriku. A postupně začal elektrifikovat široké okolí. Nároky na dodávku energie se postupně navyšovaly, voda už kolikrát nestačila, tak vybudoval velikánskou halu, kam dal velký lodní motor, a když nebyla voda, vyráběl elektřinu tím motorem. Dodával půlce okresu. V roce 1948 mu ji komunisti znárodnili.

* Jakou kapacitu má elektrárna dnes?

Devadesát kilowattů, což není moc. Dodáváme do společné sítě, elektřinu od nás vykupuje za tržní cenu ČEZ. A protože máme ekologický zdroj, dostáváme ještě zelený bonus. Nejsem na provoz samozřejmě sám, podílí se na něm širší rodina, ale já to nějak vedu. O technickou stránku se stará odborník, mám na krku spíše administrativu. Starostí je dost.

* Je to výdělečné?

Není to prodělečné. Ale rodina do elektrárny dost investovala a dluh jsme ještě úplně nesplatili.

* Baví vás to, nebo jde o nutnost?

Mám k tomu místu vztah, narodil jsem se tam a chodil do školy, začal jsem to tam s nadšením zvelebovat. Dlouho mě to bavilo, ale teď jsem spíše unavený. Je toho moc, už to nedělám s tím správným ajfrem. Voda taky přináší překvapení a velká voda přináší velká překvapení! Takže jsme si užili i dost adrenalinu během všech povodní. Jsou to nervy, pokaždé když dojde na trojku povodňového nebezpečí, hlídáme každý centimetr.

* Máte zajímavou rodinu, patřil do ní i slavný malíř Jan Zrzavý. Jak blízcí jste si byli?

To byl právě bratr dědečka s elektrárnou. Byli asi ze sedmi sourozenců. Pradědeček byl řídící učitel, byli vážená, ale spíše chudá rodina. Jednoho syna poslali studovat, jiný dělal zahradníka, další byl v armádě, dcery se snažily dobře vdát a z Jana se stal malíř. On teda děti nemusel, ale mě si z nějakého důvodu docela oblíbil a občas mě v dětství hlídával. Náklonnost to byla vzájemná.

* Slyšela jsem, že na vás působil jako čaroděj.

Cítím to tak dodnes, i z jeho obrázků. Blbě se to popisuje, ale měl dar, který z něho vyzařoval. Čarodějnictví jsem si do něho promítl možná spíše sám, vždycky jsem se zajímal o indiánské věci, o šamanismus.

* Komunisté vaší rodině zabavili majetek. Byl jste vychováván v antikomunistických postojích?

Kdepak. To bylo složitější. Mí rodiče byli až do osmašedesátého docela nadšení komunisti. Táta byl z důstojnické rodiny, jeho otec byl před válkou na generálním štábu, za protektorátu v civilním zaměstnání a v odboji. Heydrich po svém příchodu do Prahy dal udělat seznam bývalých důstojníků a všechny je poslal ke zdi. Včetně dědy. To byla první heydrichiáda, o které se tolik nemluví. A tak táta přišel v útlých letech o svého tátu a chtěl se taky zapojit do odboje, ale takhle mladý kluky jako kanonenfutr (z německého Kanonenfutter – potrava pro děla, pozn. red.) brali jen komunisti. A mámin milý skončil za války v koncentráku, tak byla taky nakousnutá komunistickými sliby. Po válce šli oba mí rodiče studovat a na vysokých školách, zvlášť uměleckých, bylo komunistické podhoubí, vlítli do toho po hlavě. Dokud v osmašedesátém nedostali ťafku.

* Nesouhlasili se „vstupem vojsk“?

Tak. A máma jako středoškolská učitelka jazyků a výtvarné výchovy skončila v JZD. Nejdříve v rostlinné výrobě, později šla do živočišné a až do důchodu krmila prasata. Ale nepamatuju si, že by si stěžovala, ona byla holka z venkova, v té práci netrpěla, i když to byla hrozná dřina, ranní vstávání… Trpěla jen tím, že nebyly prachy.

* A táta?

Na toho moc nemohli, byl výtvarník na volné noze, jezdil do Prahy za prací a v Praze bylo tolik důležitějších… Každopádně se z nich stali antibolševici, i když máma už v tomhle zůstala spíše ustrašená.

* Přitom vás rodiče přiměli odvolat podpis pod Chartou 77, aby vaše sestra mohla studovat.

No, přemluvili mě.

* Vím, že to vnímáte jako své zásadní selhání, ale lidsky je to pochopitelné, ten nátlak rodiny…

Pochopitelné to možná je, ale selhání je to taky. Z toho pocitu, co mi zůstal, vznikla Jasná páka: kašlu na politiku a budu si dělat muziku.

* Jen se ukázalo, že politika má i v muzice dlouhé prsty.

Jo. Dohnalo nás to skoro stejně jako Plastiky. Po třech letech Jasnou páku zakázali, ale už jsme nešli sedět. (V roce 1983 se JP octla na tzv. Trojanově seznamu zakázaných kapel. Po zákazu Ambrož skupinu přejmenoval na Hudbu Praha, pozn. red.)

* Podepsal jste Chartu 77 v druhé vlně, většina ze signatářů byla donucena k emigraci. Přemýšlel jste nad tím „kdyby“?

Moc jsem nad tím nepřemýšlel, ale nejspíš by mě vyhnali taky. A moje životní dráha by se odvíjela hodně odlišně. Tenkrát jsem chodil na konzervatoř, tu bych jistě nedokončil. Nemám tušení, co bych dělal. Ale snad bych se protloukl.

* Vybral jste si apolitickou cestu, ale politika si vás našla.

Náš kamarád a spoluhráč a spolustolovník Ivan Wünsch prosadil po revoluci na jednu desku věnování: „Věnováno Komunistické straně Československa, která nám ukázala cestu.“

* Vzpomínáte rád?

Jak kdy a jak na co. Nemám rád takové ty vzpomínky, kdy má člověk tendenci si věci idealizovat. Jo, zažili jsme krásné bujaré večírky a dost srandy i za bolševika, ale všechno to bylo tak nějak pod dekou. Pospolitost, na kterou lidi tak rádi vzpomínají, byla dána společným nepřítelem, ničím jiným, ta doba byla hnusná. Bolševik mi ukradl větší část života.

* Ale dělal jste, co jste měl rád, ne?

Měl jsem kliku a prosadil jsem si to. Byla to výhoda, ale stejně to nešlo, jak bych chtěl. Hodně hrát a hlavně nahrávat jsme začali až po revoluci. Moje výhoda byla a vlastně dodneška je, že nejsem závislý jen na showbyznysu, měl jsem vždycky i jinou práci.

Ti závislí, jako třeba David Koller nebo Vláďa Mišík, zažili hrozné věci, prasárny, které bych asi nedokázal absolvovat. Když byl Vláďa zakázaný, měl malé děti, byl problém se uživit. A v kapelách to někdy vřelo. David má historku, jak se k smrti pohádali, ještě když hrál se Žentourem, kvůli Festivalu politické písně. On tam odmítl hrát, ostatní ho drželi pod krkem a málem se začali vyhazovat z okna. Ohrožení existence je nůž na krku.

* Co bylo vaším hlavním zdrojem příjmů?

Docela obyčejně jsem učil děti na kytaru. Nebyl jsem v LŠU, kde byly lepší prachy, ale kde by to ode mě nejspíš taky vyžadovalo jisté úlitby, naštěstí jsem učil v kulturním domě. A tam jsme byli do jisté míry svobodní – co jsme vydělali, šlo z větší části do naší kapsy. Tenkrát byl o kytaru hrozný zájem, chodily k nám všechny děti, které se nedostaly do lidušky, kde byly často přijímačky. U nás to mohl zkusit každý. Ale samozřejmě jsem měl spoustu dětí, jejichž rodičům jsem po půlroce řekl, aby zvážili, jestli dítě posílat na kytaru dále, že je to spíše trápení, že ho to nebaví nebo že prostě nemá vlohy.

* A vychoval jste nějakého dodnes činného muzikanta?

Hohó! Těch bylo víc, ale žák, kterým se skutečně můžu chlubit, je Mardoša (baskytarista kapely Tatabojs, pozn. red.). Začal ke mně chodit na kytaru, ale moc mu to nešlo. Pak jsme to rozebírali a došli k tomu, že by mohl zkusit baskytaru. Já na ni moc neuměl, taky jsem se musel učit, byl jsem o něco napřed. V té době jsem už začínal učit i elektrickou kytaru, tak se to skloubilo. Na tu jsem pak pokračoval i po revoluci. Učil jsem do roku 1999 a pak jsem toho kvůli elektrárně nechal, už jsem neměl čas.

* Máte dvě dcery, ta starší s vámi hraje v kapele.

Dříve s námi zpívala její maminka, teď dcera. Holky do našich kapel patří. Jasně.

* Ale co tátovský opatrovnický syndrom? Koncerty, flámy, kluci, alkohol versus vaše „malá holčička“?

Rockový život je divoký, ale moje dcera nepije, v tom je to jednodušší. A hlavně to vypadá, že se šťastně vdala, s tímhle nemám starosti.

* Mezi vašimi dcerami je věkový rozdíl asi deset let. Byl jste pro každou trochu jiný táta?

Rozdíl je hlavně v maminkách. S maminkou Markétou jsme hráli v kapele, za bolševika, všechno bylo jiné, hlídali nám kamarádi. Tudíž i dětství první dcery bylo úplně jiné. Ta druhá byla s maminkou Táňou spíše doma. A já? Muzikantský život má jednu zásadní nevýhodu, je vlastně krutě asociální. Máte volno, když ostatní pracují, pracujete, když mají ostatní volno. Žijete divočejším způsobem, rozvodovost mezi muzikanty je vysoká. Nebyl jsem vzorný táta, ale snažím se.

* Alkohol doslova i přeneseně zabil hodně muzikantů. Vy jste to s ním neměl nikdy nahnuté?

Mě uchránily dvě věci. Auto a tráva. Vždycky jsem hodně jezdil, to je ten nejlepší antabus, v jedné době jsem i vozil kapelu. S tím jsem tedy skončil, protože se mi stala taková nepříjemnost.

* Co?

Jednou jsem ještě za světla zastavil blízko neohraničeného tarasu, pod kterým byl příšerný sráz dolů. Neuvědomil jsem si to. Když jsme po koncertu v noci nastupovali do auta, místo nebylo osvětlené a Jamajka (Koblicová, zpěvačka Hudby Praha, pozn. red.) spadla dolů a zlomila si ošklivě pánev. To bylo moje poslední řízení auta pro kapelu. Uvědomil jsem si, co všechno se může stát, a řekl jsem si Dost. Na koncerty už neřídím, ale autem se pohybuju furt. No, dneska už ne. Kolik je hodin? Čtvrt na osm? Tak jo, teď si po těch dvou kafích dám pivo. Před sedmou nepiju. Dostkrát jsem to v životě s alkoholem přehnal, možná jako každý, ale nikdy jsem neměl nakročeno do toho spadnout.

* A jak s tím souvisí ta „tráva“?

Většinou večer nezačínám pivem, ale trávou. A po ní člověk přijímá alkohol trochu jinak, pozvolna. Když to děláte naopak, nedopadá to většinou dobře, takové to po pár pivech a panácích v euforce: „Hej, dej to sem, taky si dám.“ To je pak spíše na depku, alkohol vycení zuby, někdo omdlí, někdy zvrací, nevíte, co to udělá.

* Trpíte revmatickou artritidou, pomáhá vám „tráva“ od bolesti?

Kouřím ji asi tak pětatřicet let, tehdy jsem žádné revma zdaleka neměl. Kouření pomáhá na psychiku, na bolest pomáhá mazání. A to fakt dost. Kouřím to ze stejného důvodu, jako jiní používají alkohol, převrátí mi to nebo spíše trochu posune vnímání. Ale jen jemně.

* Dlouhodobé užívání marihuany má neblahý vliv na krátkodobou paměť. Nepociťujete to?

Můj táta říkával: V mejch letech se nepozná, jestli mám „hosipa“, nebo „lahosipa“ – hovno si pamatuju a lautr hovno si pamatuju. Možná mám trochu problém s pamětí, ale těžko říct, jestli to je travkou, nebo prostě stárnu.

* A pomáhá vám „tráva“ při psaní písniček?

Je to jeden z důvodů, proč kouřím. Když si zakouřím, mám hudební nápady a s mou poslední formací, s Divokým srdcem, jsme tak psali a skládali. Po trávě mě napadaly různé verše nebo slogany, za střízliva se to pak dodělalo načisto.

* Co vůbec dělá Divoký srdce, když Hudba Praha a Jasná páka hrají jako o život?

Je v hibernaci. A kdoví, jak to bude dál. Začínám mít problém s hraním kvůli těm rukám. Bolí to. Některé věci už nezahraju, je to nepříjemné.

* Jeden známý mi říkal, že když vás viděl zblízka hrát na festivalu, že ho to bolelo za vás.

To je to tak vidět? No vidíte, a já se snažím tvářit tak radostně, ale někdy to asi nevychází.

* Jaká je prognóza?

Nevím. Zhoršuje se to. Neumírá se na to, ale je to v podstatě nevyléčitelné. Jsou léky, zpomalovače, ale některé z nich jsou zase rakovinotvorné.

* Vy jste se z rakoviny před časem dostal.

Je to bludný kruh. Teď mi nabízejí novou biologickou léčbu. Ještě ale nevím, co by to znamenalo. Uvidíme.

* Teď jedete turné s Pákou. Zvládnete to?

Ale to víte, že jo. Jde to hůř, občas to bolí fakt dost, ale co se dá dělat. Někdy mě to trochu zaskočí, když to přijde během hraní, najednou zjistím, že něco prostě nezahraju, tak to musím rychle zahrát jinak. O. K. Improvizuju. Koneckonců, nic jiného nezbývá. Itˇs only rock’n‘roll, but I like it.

***

Michal Ambrož (60) Zakladatel a frontman kapel Jasná páka, Hudba Praha a Divoký srdce. Jeho prastrýcem byl malíř Jan Zrzavý. Po gymnáziu vystudoval konzervatoř, byl v angažmá v divadle Semafor, pak se živil jako učitel hry na kytaru. Pohyboval se v uměleckém okruhu kolem legendárního pražského klubu Na Chmelnici, pozoruhodného ostrova nepolitického disentu, což po roce 1989 vedlo k jeho účasti v agentuře MARS, která uspořádala první koncert Rolling Stones na Strahově.

Dnes řídí malou vodní elektrárnu na Sázavě a uvádí pořady na Radiu Beat. Pendluje mezi Prahou a Okrouhlicí nad Sázavou, ze dvou manželství má dvě dcery. Je známým aktivistou za legalizaci marihuany a ilegalizaci stoupenců komunismu. Máte volno, když ostatní pracují, pracujete, když mají volno. Rozvodovost mezi muzikanty je vysoká.

Foto autor: Foto: Jakub Stadler