Project Description

Publikováno v časopise Týden 4. října 2010. Miroslav Plzák zemřel 13. listopadu téhož roku

Došel jsem k hrůzné pravdě

Charitativní láska. Takový termín razí legendární manželský poradce MIROSLAV PLZÁK pro vztah, ve který by se mělo přerodit dlouhodobé soužití dvou lidí. „Víte, jaké je pravé vyznání lásky? ¨Najez se, dokud je to teplý,“ přibližuje jeden z výsledků svého půl století trvajícího bádání.

PS: Rozhovor jsme vedli během září 2010. Byla jsem za panem doktorem víckrát. Byl už velmi nemocný. Do rozhovoru měl chuť, jen byl velmi unavený. Šest týdnů poté, zemřel.

Oslavil jste životní jubileum. Když se ohlédnete, bylo těch pětaosmdesát let fajn?

Vlastně ano. Prožil jsem poměrně bohatý život, bylo by nehorázné říkat, že jsem nespokojený. Z hlediska profese to byl stálý boj. Ustavičně jsem byl nucen formulovat socialistické manželství.

Jde to?

Ne, manželství je párové, nikoli kolektivní. Existuje tisíc let, politický režim nehraje roli. Ale těch pětaosmdesát, to není žádný důvod k slávě, je mi blbě, mám diabetes. Slábnou mi nohy, už dva nebo tři roky nemůžu chodit. A bolesti se zvětšily. Co mě ale nejvíc trýzní, je, že mám plnou hlavu nápadů, ale nejsem schopen sesmolit ani článek – hůře se vyjadřuju a nevydržím psát.

A co byste rád psal?

Takové shrnutí všeho, co jsem do nauky o manželství přinesl. Přitom lidi si mě zafixovali jen kvůli jediné věci.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat! I když jste několikrát vyvracel, že byste to kdy řekl?

Některé moje názory se pořád překrucují. Už před padesáti lety jsem vyřkl svoji základní myšlenku, kterou jsem pak desítky let dolaďoval: že láska nefunguje na principu „pozitivní zpětné vazby“, ale naopak. Když je váš partner neustále utvrzován o vaší lásce, pak je uklidněn a ubezpečen. Tím pádem miluje méně.

To uším zamilovaných nezní moc mile.

Vím, ale mozek na to má čidla. Když navrhnete rande ve středu a váš milý řekne, že má čas až ve čtvrtek, pak je nejlepší říct: „Čtvrtek? To už něco mám. Pojďme se sejít v pátek.“ Nesmíte říct: „Jak to, že nemůžeš ve středu!?“ To byste použila nejhnusnější zmetek mileneckého dorozumívání, a sice výčitku. Takže jsem došel k hrůzné, ale nezpochybnitelné pravdě: erotická láska nemá řešení. Přesněji řečeno, řešení jde proti vaší touze a představě o lásce. Když on řekne: „Nemám čas“, tak jen zatleskejte ručičkama: „Nevadí, uvidíme se za týden!“ To ho zase zpochybní.

Erotický prvek lásku rozkližuje, to není stálé pouto. Eroticky se vydržíme milovat tak čtyři, maximálně šest let.

Ta vaše pragmatičnost ve věcech lásky je prostě nepříjemná.

Ano, blbě se to poslouchá. Ale erotická láska nemůže být věčná. Nikdy. Ale jedno řešení existuje.

Přerod? Posun do dalšího levelu?

Ano, musí se přerodit, transformovat do manželské, charitativní lásky. A to je láska, které říkám láska tří velkých S.

Soucit, starost, stesk. Mám vás načteného už od dětství.

Ano? Soucit s bolestí, starost o druhého, stesk při odloučení. Erotický prvek lásku rozkližuje, to není stálé pouto. Eroticky se vydržíme milovat tak čtyři, maximálně šest let. Pak to buď alespoň jeden z nich pochopí a začne pracovat na přerodu…

..nebo jde o dům dál, za jinou erotickou láskou?

Ano. Ale ti moudří ji dokážou transformovat do oné lásky charitativní.

To sousloví zní hrozně! Nemohli bychom tomu říkat třeba láska partnerská?

No, já vím. Málokdo se s takovým osudem někdejší erotické lásky smíří. Často slýchám: „No jo, vy tak něco víte, možná tak od nějakých nebožáků v poradně. Ale my budeme ta výjimka, my se budeme vášnivě milovat celý život.“

Znáte nějakou výjimku?

Ne. Neexistuje. To má povahu zákona.

Učíte o manželské lásce přes padesát let. Polovina Čechů se stále rozvádí.

Jistě. Život přináší další a další nástrahy, mít dobré manželství není jednoduché. Ale, teď začnu být moralista, nechci se smířit s tím, že rozvod každého druhého manželství je „normální“.

Sám jste rozvedený.

Ano. Ani tak však nechci připustit, že by vzorem nemělo být jediné celoživotní manželství. Je dobré nabádat národ, aby lidé manželství uzavírali po pětadvacítce, třicítce, kdy už mají nějaké erotické zkušenosti a kdy už vědí, že erotická láska dříve nebo později vyčerpá z podstaty sama sebe. Víte, jaké je pravé vyznání lásky? „Najez se, dokud je to teplý.“ Všechno ostatní jsou kecy.

Je vaše druhé manželství vydařené?

Myslím, že ano. Je to normální, dobré manželství. Nesnáším, když lidi mluví o tom, jak mají ideální manželství, protože nic takového neexistuje. Manželství je hra. A hru dělá hrou, že nevíme, jak dopadne. Jinak by nás nebavilo ji hrát. Kdyby žena věděla, že má svého muže jistého, tak ho nikdy nebude milovat, tedy v tom romantickém smyslu, což je v první fázi nutné. V manželství jako ve hře existují zisky a ztráty, které nemůžete předvídat. Navíc je to hra vysoce existenční, protože kdo prohraje, může být opuštěný.

Paní Plzáková (přišla návštěvě dolít limonádu, pozn. red.), pomohlo vašemu manželství, že je váš muž významný expert na mezilidské vztahy?

Ema Plzáková: Nebylo to na škodu.

Znala jste Plzákova pravidla, než jste si ho vzala?

Plzáková: Ale vůbec ne. Byla jsem mladá a žádné manželské problémy neřešila. Ale zpětně, když jsem si to přečetla, tak jsem si říkala, že jsem na to šla šikovně. Já jsem ho totiž odmítala, zatímco jiné po něm bláznily. A to odmítání byla výhra, tehdy jsem ale nevěděla, že to doporučuje i (Plzák). Napínala jsem ho, nechtěla jsem se nechat vozit v autě, vymýšlela jsem si, že místo na rande musím s rodiči na chalupu. (Plzák): Bylo mi čtyřicet, byl jsem rozvedený, v plné slávě. Plzáková: Já štíhloučká, pěkný šatičky. (Plzák): Znal jsem ji od pěti let. Pak se mi zalíbila, ale myslel jsem, že je příliš mladá, abych si s ní mohl začít. Ale pak se ukázalo, že mladší jen vypadá, bylo jí jedenadvacet. Nabízel jsem jí, že ji svezu autem, ale ona asi vůbec nepochopila, že ji balím. Plzáková: Nepřipouštěla jsem si to. Pak jsme spolu začali chodit. A máma mi říkala: „To víš, ten na tebe tak čeká!“ (Plzák): Ono to bylo z vnějšího pohledu skutečně nepravděpodobné. Jen manželé Dietlovi snad měli tehdy takový věkový rozdíl. A byl jsem navíc považovaný za proutníka. Plzáková: On byl fakt pan Někdo, primář. Já? Nikdo. Měl plno holek, pan doktor. Ale jsme spolu skoro čtyřicet let. (Plzák): Ano, a funguje to. Stačí ona jedna maličkost.

Jakou máte na mysli?

Odnaučit se vyčítat. Výčitka je zmetek. „Zase jsi přišel pozdě…“

Takhle asi štěkne alespoň občas každý.

Jo. Ale kdyby se vyčítání dalo zrušit, tak se nejméně jedna čtvrtina rozvedených nerozvede. Manželství je tak kvalitní, jak kvalitní je naše dorozumívání.

Neříkejte, že vám nikdy žádná výčitka neujede?

No jéžišmarjá, to je jasné!

Člověk se zkrátka neudrží.

Ano, tím krásně doplňujete moji teorii: „Člověk se neudrží.“ Manželství tedy nemá řešení, nemůže být nikdy dokonalé.

Pomáhá omluva?

Tleskám vám! Ano. „Já vím, že jsem ti teď něco vyčetl, miláčku, to bylo špatně.“ Je vhodné něco takového říct, i když máte pravdu. A nazdar. Nebo ohlásit předem: „Miláčku promiň, teď se projevím blbě, ale jdeš o hodinu později. Vím, neměla bych ti to vyčítat.“

To zní legračně.

No jo, ale výčitka je opravdu dorozumívací hniloba. Když omezíte hádky a uberete výčitek, vždycky je šance na vylepšení vztahu. Celý život se setkávám s odborníky na partnerské vztahy, mnohých z nich si vážím, ale nechtějí si přiznat, že zdaleka ne o všem rozhoduje láska a pravda. Havla mám rád, známe se osobně, ale s tou pravdou a láskou mi jde trošku na nervy. Jistě, láska je to, oč máme usilovat, ale má to své meze. Erotickou lásku nebudeme mít celý život. A nikdo nechce pořád pochopit, že lásky jsou dvě.

Shakespeare by měl být dodatečně popraven, že nakukal lidem lež! Každý se bojí to říct, ale je to hrozná kravina a sviňárna.

Nikdo? To se mi nezdá. Znám páry, které dokážou po letech soužití říct, že se milují, i když už je jasné, že jde o něco jiného než milenecké vzplanutí. Vědí, že to chce práci a toleranci, že to bude jiné, ale že to pořád může být láska. Jestli vy nejste moc skeptický.

Jsem překvapen. Možná si lidé začínají uvědomovat, že něco není v pořádku, mají pochybnosti o té zázračné lásce. Stejně jsem ale přesvědčen, že když se běžného občana zeptáte, kolik existuje druhů lásek, tak řekne, že ta pravá je jen jedna. Často spíš slýchávám: „Pane doktore, to byste lidi mejlil, pravá láska překoná všechno!“ Ale co, možná už se něco mění, třeba jste opravdu jiná generace, která lásku nechápe jako něco nadpozemského.

Baví mě váš výklad Shakespeara: „Romeo a Julie se berou dva dny poté, co se seznámili, navíc Romeo ještě pár hodin předtím významně miloval jinou dívku…“

Shakespeare, to je největší mizera! Když to člověk sleduje v dobrém divadle, úplně mu unikne fakt, že se zamilujou, oddají a zabijou během dvou dní! Ani já jsem si té absurdity v mládí nevšiml. To je zázrak literatury, podobně je to s Goethem. Takoví autoři jsou zhouba, to oni naočkovali lidem romantickou, absurdní a v reálném životě nefungující představu lásky. Shakespeare by měl být dodatečně popraven, že nakukal lidem lež! Každý se bojí to říct, ale je to hrozná kravina a sviňárna, takové provinění nemůžou tihle takzvaní velikáni smazat ani sebevětší uměleckou genialitou.

Musel jste někdy své myšlenky nějak přehodnotit? Mýlil jste se v něčem?

Je toho plno, ale teď si to nevybavím. Já byl věčný oponent, takže jsem si ani neuvědomoval svoje vlastní chyby.

Několik desetiletí jste se věnoval manželskému poradenství. Za tak dlouhou praxi jste jistě vyslechl strašnou spoustu rozmanitých příběhů

No jo, ale pořád stejných. A spíš jsem viděl, jak je má práce marná. Učil jsem manžele se dorozumívat, říkal jsem si, jak jsem chytrej, pak odešli ode mě domů a cestou se pohádali. Nebo jiný klasický případ: známý sportovec, manželka ho přestala mít ráda, jenomže on byl slavnej a bohatej, tak nemohl pochopit, že by ho mohla opustit s někým chudým, kdo je z jeho pohledu nula. Dvě hodiny jsem mu vysvětloval, že vynucováním sexu všechno ještě víc zkazí, že zahodí poslední šanci a že se má chovat nezávisle. A on? Jeho žena mi pak volala, že se na ni v noci vrhal. Je to vlastně pořád stejné, několik málo opakujících se modelů. Když se jeden partner začne chovat nezávisle, ten druhý mu to začne vyčítat, a krize se prohlubuje. Kdyby byl místo toho schopen začít se chovat taky nezávisle, leccos zachrání.

Jenomže je to většinou těžké.

Já vím. Až mě mrazí, když si uvědomím, jak jsem to pořád znovu opakoval a poučoval. V lásce je něco zakopaného, vůli neovlivnitelného, co nemá řešení. Jedno by si lidi měli zapamatovat: nešťastná láska a rozchod bolí, ale čas rány zhojí. Tady už končí legrace: kdybyste věděla, kolik sebevražd jsem zažil, přitom často kvůli tak nekvalitním vztahům! Hrůza. Zlomený lidi. Láska zabíjí.

***

Miroslav (Plzák) (85)

Psychiatr, sexuolog. Promoval v roce 1950, od roku 1958 působil na Psychiatrické klinice VFN UK v Praze a v letech 1964-1989 byl jejím primářem. Napsal sedm desítek knih a brožurek o milostných a manželských vztazích (včetně prvních vysokoškolských skript o poruchách manželství), publikoval jedenadvacet vědeckých prací na téma žárlivost. Spoluzakládal telefonickou Linku důvěry, napsal devět divadelních her (s Miloslavem Šimkem třeba Záviš kontra Březinová, která se hrála v Semaforu). Je podruhé ženatý, manželka Ema je o dvacet let mladší. Z prvního manželství má dceru.