Project Description

Petr Skoumal zemřel 28. září 2014.

Rozhovor vyšel 11. března 2013 v časopise Týden.

Proč nemůžu být prezidentem

Skladatel bigbeatových i dětských hitů Petr Skoumal oslavil minulý týden pětasedmdesátiny. Jako dítě unikl koncentráku, jako školák žil v Londýně. Za komunistů uhájil svoji čest. Neustál jen péči o postiženého syna, jehož matkou je Táňa Fischerová.

* Bob a Bobek, Včelí medvídci, Maxipes Fík, Pat a Mat- Udělal jste spoustu hudby kvečerníčkům. Tvorba pro děti prý byla za minulého režimu oáza, kam „soudruh čert“ nestrkal drápy.

Tak jsem to nevnímal. Mě to hlavně hrozně bavilo. Dostal jsem se k tomu přes Vláďu Jiránka, když dělal Králíky. Bořili jsme bariéry. Třeba Maxipes Fík od pana Šalamouna se vymykal všem těm líbezným pohádkovým postavičkám, které do té doby pokládaly televizní dramaturgyně za vhodné. Taky měly strach, aby se chudinky děti nelekly, když přijde drsnější akce arána… Dařilo se nám tu představu narušovat a nedělat z dětí blbečky. Zároveň je fakt, že večerníčky byly po zákazu našeho programu s Vodňanským mojí jedinou spolehlivější obživou.

* Napsal jste spoustu písniček, které zpívali jiní interpreti, hlavně Vladimír Mišík a Michal Prokop. Na svých deskách ale zpíváte hlavně vy sám. Proč?

Já zpívám rád. A jsem člověk netrpělivý, a když písničku během dvou nocí vymyslím, tak ji třetí noc nahraju a nazpívám a mám hotovo. Není to žádná zpěvácká ctižádost, většinou se to stane v jednom varu. Chci písničku dokončit a dělat něco jiného.

* Byl jste jedním z průkopníků hraní na syntetizátory v Československu. Proč jste se do nich tak zamiloval?

Ani nevím. Mě prostě bavily, nabízejí širokou škálu možností. Takovej barovej hráč si na tom dopředu všechno navolí a může odehrát celý večer. A dneska už jsou ty samply dokonalé, takže to může znít velmi slušně.

* Minulý týden jste oslavil pětasedmdesátiny, odehrál jste s parťáky koncert v Malostranské besedě. Doléhá na vás věk?

Nepřemýšlím oněm. Muzikant, dokud vstane z postele, dělá pořád to samé. Mám životní štěstí, že mě moje práce baví, drží mě to v kondici. A s mou ženou jezdíme na lyže, cestujeme, chodíme po horách. Nemám na stárnutí čas. Jediná nepříjemnost je, když mě nějaká holka pustí sednout v tramvaji.

* Váš životopis kopíruje pohnuté dějiny dvacátého století. Vletech 1946-1950 jste žil v Londýně, kde byl váš otec kulturním atašé. Byl po návratu nějak pronásledován?

Přímo ne. Otec se před komunisty uzavřel do pracovny se svými překlady. Politickým procesům v padesátých letech unikl ironií osudu díky tomu, že byl katolík a nebyl komunista. V Londýně jsme bydleli v jedné vile s Eduardem Goldstückerem (germanista, předválečný komunista, pracoval pro exilovou vládu, pozn. red.). Byl to můj hodný strejda z přízemí, moc příjemný a vzdělaný člověk. Když jsme se vrátili do Československa, dělal chvíli velvyslance v Izraeli a poslal mi z jejich zahrady bednu pomerančů. Jako bych otevřel krabici perel! Apak, během procesu se Slánským, četli v rádiu i jeho jméno- a vůbec tam defilovali další lidi, které jsem znal z Londýna. To bylo děsivý. žil jsem v neustálém strachu, že si přijdou i pro tátu. A často jsem si říkal, proč jsme nezůstali v Anglii.

* A zeptal jste se rodičů?

O některých věcech se u nás doma nemluvilo. Ani třeba o válce.

* Vaši rodiče žili ve smíšeném manželství. Otec byl katolík, maminka židovka

Konce války jsme se všichni dočkali jen zázrakem, díky pomoci kamarádů a několika statečných lidí. Byly jsme čtyři děti, které přežily, dva bráchové umřeli jako úplně malincí. Když za války docházelo už i na transporty smíšených manželství, naši nás rozstrkali po různých známých, někam na venkov, nevěděl jsem proč, bylo mi pět šest let. Až od jiných lidí jsem se dozvídal, že maminku hledali s obsílkou k transportu, když byla zrovna v porodnici a rodila bráchu. A naše domovnice tvrdila, že netuší, kde je. Tím ji nejspíš zachránil a Měli jsme doma housle v krásném dřevěném futrálu po strýčkovi Viktorovi, ale naši mi nikdy neřekli, že zahynul v koncentráku – tak jako celá rodina z máminy strany.

* Studoval jste v Brně, vaším tamním průvodcem byl básník Oldřich Mikulášek. Jak na něho vzpomínáte?

Oldřich mě naučil pít víno a pohybovat se v noci ve vinárnách a jsem mu za to dodnes vděčný. U Mikulášků jsem rok bydlel, než jsem dostal kolej. Můj otec – oni byli kamarádi – mě svěřil do jeho péče, aby mě pohlídal, když jsem poprvé mimo domov.

* Neudělal váš tatínek kozla zahradníkem?

Nejspíš si to představoval trochu jinak, ale dopadlo to dobře. Kdyby mě nočnímu životu učil nějaký amatér, mohlo to skončit hůř. Díky Oldřichovi jsem poznal důvěrně Brno a spoustu zajímavých lidí. Vzpomínám na něj s láskou. On byl ale především úžasný básník- A měl ty věci v hlavě. Byl schopný nám svoje verše předříkávat ve čtyři ráno v baru. Nekrášlil je, nerecitoval, jen je odříkával. Mrzí mě, že to nikdo nezaznamenal. Básníky, kteří čtou vlastní verše, žádný herec nepřekoná.

 

 

* Po studiích a po vojně jste působil v Činoherním klubu, kde jste s Janem Vodňanským vytvořili jednu z nejvýraznějších uměleckých dvojic. Vaše popularita byla na vrcholu, když přijely tanky. Činoherní klub sídlí poblíž Václavského náměstí, ale 21. srpna jste asi ještě měli divadelní prázdniny, ne?

Právě toho dne jsme zahajovali sezonu. Sešli jsme se všichni před divadlem, u Muzea se střílelo. Ale svůj „střet“ jsem si prožil o pár dní později.

* Co se stalo?

V prvních dnech okupace v Praze nejezdila MHD, na mostech stály tanky, některé ulice byly neprůjezdné. Tak jsem z Ořechovky, kde jsem tehdy bydlel, chodil do centra pěšky. Jdu po nábřeží a vidím lidi, jak se vybavují s vojáky, tak na ně volám: „Vyserte se na ně!“ Oni se otočili, zařvali na mě: „Stůj!“, přiběhli ke mně a vlekli mě pod most k Vltavě – zřejmě nějací fízlové. Tam mě předali dvěma nařvaným ruským lampasákům, kteří mě začali vyšetřovat jako kontrarevolucionáře. Bylo to tragikomický. Stáli jsme u té vody a fakt jsem si říkal, že mě možná hodí do Vltavy. Nosil jsem plnovous a oni prý, co to má znamenat? Tak jsem se jich zeptal, jestli znají Fidela Castra. Byli z toho úplně rozhození, pustili mě, jen mi dali do ruky noviny s fotkou Ludvíka Svobody, jak kyne davu v Moskvě. Já je po pár krocích hodil do Vltavy- No, salva z kulometu se naštěstí neozvala.

* Když vám komunisté zakázali hrát v Praze, jezdili jste po republice. A v roce 1981 vás zakázali úplně. Co byla ta poslední kapka?

Jan Vodňanský je úžasný autor, jeho texty jsou básnické dílo. Zároveň to byla krásná parodie na socialismus, jeho jazyk a balast, ale nijak prvoplánová. Fízlové sice sedávali v publiku a poctivě psali udání a někde na ústředí se to shromažďovalo, ale léta jsme unikali- Dokud nás neudal nějaký soudruh inspektor z Olomouce. Když mi dali jeho vyšperkovaný referát přečíst, hemžilo se to slovy „protisovětský“ a „protisocialistický“. Už nebylo kam kličkovat. Ale nemá cenu to dramatizovat, jiní to odnesli hůř, byli třeba donuceni k emigraci.

* A někteří ke spolupráci.

Mně nikdo žádnou spolupráci nenabízel. Možná věděli, že bych je poslal do hajzlu. Neodvažoval bych se ale soudit lidi, kteří se nechali zlomit – přes děti, přes manželku byl slabší, jiný silnější. A že o tom většina z nich raději mlčí, taky částečně chápu. Když člověk propásne správnou chvíli, už se o tom těžko začíná.

* Sám jste k explicitní kritice režimu sáhl na sklonku osmdesátých let, kdy jste napsal a sám otextoval písně jako Svatý Václave či Starej pán

S Vodňanským jsme to svinstvo permanentně drobně podrývali, ale nikdy jsem nebyl příznivcem velkých gest a slov. Po Palachově týdnu v roce 1989 už to bylo fakt odporný, komunistům ruply nervy, začaly ty pouliční konfrontace. Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem začal používat trošku jednoznačnější slova.

Vždycky to v sobě budu mít jako něco, co je v mém životě špatně. Zpětně vím, že jsem se měl chovat jinak, ale už s tím nic nenadělám.

* Hrajete někdy své ženě (herečka Ilona Svobodová, pozn. red.), co jste právě napsal?

Spíš před ní tajím, co právě dělám. Nemám rád, když někdo poslouchá nehotovou věc. Ona mi taky nepředčítá svoje role.

* Vaše žena je velmi populární. Lidé ji poznávají na ulici, chtějí se sní fotografovat. Vadí vám to?

Už mi to přijde normální. Ilona hrála tolik krásných rolí v divadle, ale televize holt funguje víc. A nemyslím, že Ulice je špatný seriál, jen je mi trošku líto, že ji zná tak málo lidí z divadla.

* Máte spolu jedenadvacetiletého syna Filipa, vychovávali jste společně dceru z jejího minulého manželství. Z předchozích vztahů máte ještě dva starší syny.

David se narodil, když přijely tanky. U jeho dětství jsem byl i nebyl, náš vztah byl trochu komplikovaný, ale už jsme dost staří na to, abychom se hádali. Mám díky němu dvě vnučky.

* A co David dělá?

Dlouho nevěděl, teď fotí a píše recenze k filmům. Já měl výhodu, že jsem vždycky věděl směr, kterým chci jít. Už ve čtyřech letech jsem hrál na piano, líbilo se mi to a díky tomu jsem to měl lehký, celý můj život tím byl daný. Děti, které nic takového nemají, hledají cestu déle.

* Dalšího syna Kryštofa máte s herečkou Táňou Fischerovou. Je těžce postižený. Když o vás před prezidentskou volbou Táňa Fischerová mluvila, jen konstatovala, že jste od nich odešel a že vám nic nevyčítá. Jak to bylo?

Nezvládl jsem to. Žili jsme společně jen chvíli, pak jsem se odstěhoval z Prahy. Vždycky to v sobě budu mít jako něco, co je v mém životě špatně. Zpětně vím, že jsem se měl chovat jinak, ale už s tím nic nenadělám. I proto strašně nerad soudím jiné lidi. Každý případ a příběh je jiný, motivy jsou různé. žil jsem, řekněme, hodně bohatý, divoký, muzikantský život a někdy jsem se choval dost nezodpovědně. A těžko už mluvit o tom, co jsem měl nebo neměl dělat. Mám v životopise selhání a rozhodně nemůžu kandidovat třeba na prezidenta.

***

JEN SI TAK PÍSKAT. „Ne že bych něco vymýšlel, já si pískám jen tak. Líbí se mi pískat si. Zato při skládání jsem závislý na svých nástrojích.“

V reedici právě vycházejí Skoumalova alba Poločas rozpadu a Se nezblázni.

PETR SKOUMAL. Syn překladatelské dvojice Aloyse a Hany Skoumalových (mj. Odysseus, Kniha džunglí, Alenka v říši divů, Medvídek Pú). Vystudoval konzervatoř a poté dirigování a řízení sboru na brněnské JAMU. Skládá hudbu pro divadlo, k večerníčkům i pro bigbeat. V letech 1964-1981 tvořil populární dvojici s Janem Vodňanským. Má na kontě řadu autorských desek (Březen, Poločas rozpadu) včetně alb pro děti (Pro děti od pěti). V poslední době vystupuje v triu s Norbim Kovácsem a Olinem Nejezchlebou. V Divadle v Dlouhé bude mít v březnu derniéru jeho inscenovaný recitál Kdyby prase mělo křídla, který se tam hrál sedmnáct let. Je ženatý s herečkou Ilonou Svobodovou. Má tři syny.

Foto: Jakub Stadler, Týden