Petra Špalková2018-07-05T19:44:31+00:00

Project Description

Pořád vyskakují otazníky

Dcera fotbalových rodičů a jedna z nejuznávanějších hereček své generace PETRA ŠPALKOVÁ dala před třemi lety kopačky „Nároďáku“ a sází divadelní góly z volné nohy. Jde z role do role, má dvě děti, hezké manželství a oddaného psa, ale zaskočila ji krize středního věku. Ovšem i drobet melancholičtější rozhovor umí okořenit několika komickými etudami, jak se na herečku jejího formátu sluší.

Vyšlo v časopise GLANC v prosinci 2017.

Ačkoli jsi herectví sama nikdy nestudovala, učíš. Dřív na konzervatoři, teď na DAMU. Není ti zpětně líto, že žádnou divadelní školu nemáš? 

Trochu jo. Ne, že bych seděla a plakala kvůli tomu, snažím se žít a la je ne regrette rien (ničeho nelituju), ale občas mě to napadne. Taky myslím, že kdybych divadelní školou sama prošla, možná bych se tak nepotýkala s tím systémem, na který jako učitelka narážím a který mi v něčem trochu vadí, třeba že nemůžu se studenty dělat, co mě napadne, že mám jen velmi omezený počet hodin… Nebyla jsem konfrontovaná s žádným jiným systémem než s různým myšlením různých režisérů a kolegů v různých divadlech, o to těžší je pro mě jako pro pedagoga vytvořit strukturu a řád.

Ty jsi vlastně takový učitelský pankáč… 

Jo, jo, jo. Jsem. Vůbec jedu životem, mateřstvím, hraním, školou, prostě vším nějakým samospádem. A všechny svoje děti a studenty vychovávám trochu jako všechny svoje psy. Ne, že bych rozdávala povely, ale spíš metodou – když uděláš něco dobře, chválím, když mě naštveš, zařvu. A mám je všechny moc ráda a snažíme se žít v nějaké přirozené symbióze.

A jak jsi s takovou výchovou úspěšná? 

Tak u psů bych řekla dobrý. Číro, to je můj čtvrtý pes, už chodí na vodítku a přijde, když zavolám… a to je mu teprve jedenáct let! (směje se) U dětí a studentů je to trošku komplikovanější.

Ano? To mě zajímá… 

Hele, s dětma na tom zatím makáme! Ale už umějí nastoupit na eskalátor, pozdravit, když přijdou do obchodu, Lojzíček dokonce smeká čepici – to někde okoukal, mně se to moc líbí –, na druhou stranu dělají věci, jako by neprošly vůbec žádnou výchovou. Ale ve svých osmi letech už se mi Lojzík neválí po zemi a nekřičí, jak měl ve zvyku mezi druhým a třetím rokem svého života. To byly krásné chvíle, když sebou flákl někde v metru nebo v obchoďáku a spustil naplno… a já jsem od něj odcházela a sledovala to jen hlavního diváka, do půl minuty to zabalil, zvedl se a utíkal ke mně. Z něčeho děti vyrostou jak z oblečení, některé věci ale v povaze zůstávají, i když se třeba projevují trošku jinak.

Potkáváme se spolu zdaleka nejen u rozhovorů už skoro dvacet let, čímž bych ráda osvětlila i naše důvěrné tykání. Vzpomínám, že poprvé nám do toho štěkal i jistý Atis. Kdy jsi vlastně měla svého prvního psa? 

Prosila jsem o něj od svých čtyř let, ale naši moudří rodičové mi ho pořídili až v jedenácti, až jsem byla schopná se o něj starat. To byla jejich podmínka. A tak jsem já, nevstávací typ, vstávala o půl hodiny dřív a poctivě venčila, až na nějaký bezpsí pauzy, celej život. Pan Číro je pes čtvrtý. Můj šaman. Hlubokopes.

Hlubokopes? 

Pes, se kterým jsem se asi nejvíc sžila, možná proto, že mám souběžně s ním i děti. To je pak jiná dimenze. Netušila jsem, jak bude reagovat na jejich příchod, trochu jsem se bála. Lojzík si ho moc nevšímal, ale Číro na něj byl hodnej. Pak přišla Anděla! Její první slovo bylo „Číro“ a druhé „pes“. Částečně vyrostla na granulích. Lezla s ním po čtyřech, ani nevím dokdy. Až jsem se bála, že se nikdy nepostaví. Ale jo, už chodí!

Proč jsi po gymnáziu na tu DAMU nešla? Už tehdy jsi dost hrála, přijímačky bys nejspíš dala levou zadní… 

Měla jsem prozaický důvod. Řekla jsi ho sama. Hrála jsem jak divá! A bála jsem se, že mi to zakážou. V prváku by nikdo hrát neměl.

Tak jsi šla studovat divadelní vědu na filozofické fakultě. A seděla jsi celé dny v Klementinu v knihovně… 

A když jsem po pár semestrech musela ručně opisovat další obrovské části nějakého starého výtisku knížky, kterou mi nedovolili okopírovat, protože by se zlomila vazba, došlo mi, že to nedám. A zabalila jsem to. Zbyla mi jen ta maturita.

Potkala jsem lidi, kteří mi ublížili i záměrně. Ze žárlivosti, závisti, leccos by se našlo. Pomluvy a jedy, které po mně někdo plivnul, aby mi srazil sebevědomí.

Nezávidíš svým studentům zpětně i ten studentský život? 

Já jsem si intenzivní bytí s jinýma podobně naladěnýma lidma prožila v několika svých angažmá, zažila jsem sílu kolektivu, který pak ustojí i těžký časy. Myslím, že lidi kolem sebe docela znám, vnímám. Jsem hovorná, přirozeně navazuji kontakt s hovornými, ale daří se mi to i s těmi mlčenlivějšími, i s „pavouky“, co se kolektivu straní. Když jsem točila s Jirkou Schmitzerem film Jako nikdy, předpokládalo se, že neopustí svůj karavan… ale on chodil ke mně na cigárko a povídali jsme si. Lidi jako on musejí přijít sami, za těma nemůžeš jít ty, ale když přijdou, stojí to za to. Ale abych se vrátila k tvé otázce, ten studentský život jim nezávidím, ale přeju. Je to jedna z těch nejhezčích věcí na divadelní škole, ten ročník spolu žije. A mí studenti působí dost semknutě, myslím, že „se budou mít“ navždycky. Znají se zpaměti, znají se zpocení, v negližé, vědí o sobě skoro všechno, o svých slabostech, přednostech, vědí, kdo je posměváček, kdo je držák, kdo koho miluje… A jsou šikovní. Jejich třetí absolventské představení Žranice jsi sama viděla, ne?

Viděla. Podmanivá krutá groteska, kterou podle mě zvládli velmi dobře. Jen bych je asi potřebovala vidět v nějaké míň expresivní poloze. 

Uvidíš. Jestli přijdeš. Chystají Bergmanovy Šepoty a výkřiky… I když o míře exprese zatím těžko mluvit, teprve začali zkoušet, tak uvidíme, kam je to dovede.

Když říkáš, že znáš lidi, spletla ses v někom zásadně? 

(Omluvte prachmizernou kvalitu. Je to mobilem přefocená už tak dost děsná fotka z roku 1999) MOJE SRDCOVÁ KRÁLOVNA. Poprvé jsem ji viděla někdy v devadesátkách v televizi, u Bolka Polívky předváděla svého chrápajícího tatínka. Byla dokonalá! Tuhle herečku prostě musím vidět hrát! slíbila jsem si. A pak jsem ji viděla poprvé Na Zábradlí (jen už nevím v čem, protože jsem s ní viděla troufám si říct pár desítek kusů), přesvědčila jsem se, že to nebyl jen televizní flirt, ale že tohle by mohla bejt i má divadelní láska. V roce 1999 jsem s ní dělala první rozhovor. Do Nového prostoru. A dokonce jsem ji i fotila. Na titul (no strašný a rozmazaný! Sorry jako. Ale končily devadesátky a ještě bylo možný úplně všechno). A staly se z nás, troufnu si říct, i kamarádky. Po několika dalších rozhovorech (dáváme to tak plus minus po pětiletkách) jsme si povídaly znovu, do GLANCU.

Ježíšmarjá! Mockrát. Jsem nastavená tak, že předpokládám, že každý člověk je dobrý a že i případné běsy a démony, které v sobě máme, každý zpracováváme tak, abychom byli lepší a hodnější… A jé! To jsem pak občas překvapená! Potkala jsem lidi, kteří mi ublížili i záměrně. Ze žárlivosti, závisti, leccos by se našlo. Nějaké pomluvy a jedy, které po mně někdo plivnul, aby mi srazil sebevědomí.

Vidíš, otázky sebevědomí se nám objevují v každém rozhovoru. Zlepšuje se to aspoň? 

(Přemýšlí) Ale jo, je to lepší, v mnoha ohledech. Ale pořád jsou dny, kdy mám strach vyjít před lidi, rozhodně nejsem suverén, občas se nechám zastrašit, třeba jen pocitem zodpovědnosti nebo jen sama sebou, že chci být dobrá. Ta profese moc neumožňuje dopřát si nebýt mentálně nebo fyzicky fit, je to jako vrcholový sport. Ale člověk se může naučit si to tolik nepřipouštět. Je to přece „jenom“ divadlo.

To už umíš? 

Většinou ano. Už chodím do divadla jako do práce. Už si cestou všímám, kde je co za výstavu. „Jé, kvetou akáty, to zas budou žlutý auta!“ Bývaly časy, kdy jsem si nevšimla, ani jestli je zima, nebo léto. To bylo asi na sklonku 90. let v Činoherním klubu. Tehdy jsem byla do divadla potopená. Na Zábradlí (1999–2003, pozn. red.) to pokračovalo, ale moje „zábradlácké“ angažmá bylo poznamenané odchodem Petra… V září jsem nastoupila a v prosinci se to stalo.

Připomeňme, že jde o legendárního režiséra Petra Lébla, který se v prosinci roku 1999 oběsil. V provazišti divadla. Nad scénou… 

… jeho smrt se s námi táhla celou dobu. Je dlouhodobý proces v sobě něco takového vyléčit, nenechat se tím ochromit. Pořád to tam vězelo. Jako osten, který nejde vyndat z nohy, pořád o něm víš.

Co pomohlo? 

Čas. Postupně jsme už byli schopní na něj vzpomínat a smát se starým historkám. On míval ostrovtip nejtěžší ráže. A zároveň toho v sobě měl tolik tíživého a hlubokého. Někteří Indiáni prý, když třeba ženě zemře dítě, chodí tak dlouho za tou mámou a nechávají ji vyprávět o tom, co se stalo. Pořád dokola. Ona se z toho nakonec vyvypráví. Když jsem našla lidi, kteří Petrův odchod vnímají nějak podobně jako já, pak už se z toho šlo taky pomalu vyvyprávět.

Byli takoví, co to vnímali jinak? 

Jistě. Nejen ten fakt sebevraždy, ale ten způsob, místo. Někdo to vnímal jako teatrální gesto. Někdo byl na něj naštvanej. Ve mně jeho odchod hněv nevzbuzoval. Dokázala jsem to asi z toho, jak jsem Petra znala, pochopit. Z těch běsů, co v sobě měl. Pak se mi stávaly šílené věci. Několikrát jsem ho potkala. Stejný účes, sako, chůze. Pár vteřin ten silný pocit, že to byla mystifikace, ale on žije! Nebo se mi zdával sen, že jako celé Zábradlí letíme raketou někam na orbitu, vystoupíme a tam je Petr a směje se. A já se opírám o raketu a jsem šťastná. On prostě už nemohl vydržet v divadle a v životě, tak odletěl na orbitu a dělá tam výzkum…

Tys věděla, že je nemocný? 

Můžeme tomu říkat, že měl naprosto rozbolavělou duši, a to v divadle věděli všichni. Myslím, že jsem někde vzadu v mozku s tímto způsobem jeho odchodu počítala, ale to tě vůbec nepřipraví na tu situaci, kdy se to stane. Měl v sobě tolik Jekyllů a tolik Hydeů!

Byla zkušenost s Petrovou sebevraždou motorem, abys pak sama své psychické problémy, úzkosti, řešila s odborníky? 

Jasně. Věděla jsem, že pokud se motám v kruhu nějakých úzkostných stavů, je potřeba vyhledat pomoc. Měla jsem psychiatra, psychologa, teď mám konstitučního homeopata. Každý mi v nějaké fázi pomohl po svém.

Mám krizi středního věku jako blázen! Furt brečím. Úplně nekontrolovaně. Dojímám se nad každou kravinou. Nebo se zhroutím a brečím.

Protože kámoška ti nepomůže, že? 

Ta není objektivní. Je vtažená do tvého životního příběhu, nemá odstup. Terapeut umí položit specifický druh otázek, na které nikdo jiný nepřijde. A ty hledáš svoje odpovědi. A dobré otázky umějí změnit tvůj pohled na věc. Do té doby si to analyzuješ po svým. Děje se mi tohle, protože tenkrát se stalo tohle. Ale terapeut ti přestřihne tu zajetou vazbu. Naváže jinde. A je z toho jiný příběh. Přesměruje třeba tvoji pozornost na úplně jinou oblast života nebo na jiného člověka, nebo – a to je strašně úlevné – tě upozorní na to, že vina neleží na tvé straně.

Teď už jsi relativně v pohodě a máš jen „udržovací kúru“? 

Jo! Jedu. (směje se) A mám toho homeopata. Furt si čtu „vědecké“ články o tom, jak to nefunguje. A hrozně se u toho bavím.

Do toho se spolu radši nebudeme pouštět, neboť jsem na straně vědy. Ale shodneme se, že to může v rámci určitých psychosomatických potíží fungovat a na tom, že západní medicína je sice prima, ale některé věci moc neumí, třeba s tělem léčit zároveň i duši. Ale důležité je, že ti to zabírá. Jsi v pohodě? 

Mám krizi středního věku jako blázen! Furt brečím. Úplně nekontrolovaně. Dojímám se nad každou kravinou. Nebo se zhroutím a brečím. Objektivně bez důvodu. Mám děti, hezkej vztah s mužem, práci, co mě baví… Ale stejně pořád vyskakují otazníky. A najednou se otočíš jakoby čelem k tomu finále…

Až tak? 

Jo, jo. Dojde ti, že budeš muset s řadou věcí zacházet jinak, než jsi zacházela. Ještě před rokem dvěma jsem měla pocit, že jsem strašně mladá. Už vím, že nejsem. Taky uvidíš, až ti bude těch 42. Dochází ti to v kontaktu s mladýma lidma. A kocoviny jsou těžší. A tisíce drobností. Otevřela jsem botník a zjistila jsem, že nemám v aktivitě žádné boty na podpatku. Dřív se můj botník sestával téměř výhradně z bot na podpatku. A kam, proboha, zmizely sukně z mého šatníku?

Před třemi lety jsi odešla z Národního divadla na volnou nohu. Co to? 

Hrozně dlouho jsem po tom toužila, ale z různých důvodů to nešlo. Pak přišla ta chvíle: Teď, nebo nikdy. Měnilo se vedení. A já si říkala, že pokud zůstanu a přežiju první změny, tak do toho zase zabřednu a tu sílu už nikdy nenajdu a neodejdu. Tak jsem šla. Důvodů bylo ve skutečnosti o něco víc a tohle asi není to pravý místo na rozbor…

Proč jsi tak snila o volné noze? 

Ta doba, kdy jsem úplně nejvíc poletovala po různých divadlech, byla nejšťastnější v mým životě. Při angažmá na Zábradlí jsem stíhala hostovat v dalších čtyřech pražských divadlech. A to mi ohromně vyhovovalo. V Národním to už nešlo. A musela jsem odmítat. A měla jsem pocit, že když zůstanu, tak zahořknu.

A jak tři roky volnonohy hodnotíš? 

Samozřejmě báječné! (směje se) Ale vážně. Je to těžký, ale teď mám pocit, že se to dostává do podoby, která mi vyhovuje. Člověk je sice pořád před nějakou volbou – vzít třeba finančně zajímavou práci, která ho tolik nebaví, nebo ten čas věnovat srdcovému projektu, ale pak peníze budou třeba nějakou chvíli chybět? Hledat balanc je adrenalinový sport. Ale myslím, že se mi to teď daří nějak skládat. Hraju v takovém mladém nadějném projektu 6-16 v inscenaci Correspondence ve Vnitroblocku v Holešovicích. Je to nová divadelní platforma, která spojuje britské a české umělce, a uvádí výhradně nové hry v divadlem dosud nepoznamenaných prostorách. Hraju s divadlem Verze výbornou komedii Úča musí pryč, v divadle Palace. Ráda bych se do budoucna vrátila i ke spolupráci s Divadlem v Celetné, ráda bych i nějaké to „větší plátno“ – silný text na velkém jevišti… A na jaře by měl mít premiéru film podle Petry Soukupové Na krátko, krásná práce, skvělý scénář, citlivá režie.

Co nějaké čtení? Běhávám s audioromány na uších a už jsem naběhala dost desítek kilometrů i s tebou. Tedy s romány Dívka ve vlaku a Sova, které jsi skvěle načetla… 

Ještě si poslechni Případ Pavlína, o osudu české topmodelky. Taky můj hlas a je to senzační věc. Jsem vděčná čtenářka a u každé knížky si najdu postavu, do které se úplně vžiju. A s některými knížkami přichází i přání: „Panebože, ať ty Žítkovské bohyně někdo natočí. A ať Kateřina Tučková řekne producentovi, že práva poskytne jen, když bude hrát Doru Idesovou Petra Špalková!“ Nacházím se „herecky“ všude. Knížky se mi odehrávají při čtení jako film. Naštěstí dělám právě audioknížky, kde si ta přání můžu trochu plnit. A taky spolupracuju s rozhlasem. Teď mě čekají dvě krásný, ale depresivní věci pro rádio. Román Bianky Bellové Jezero. Strašně drsné, sžíravé, naděje abys pohledala. A pak ještě Širší než nebe, kde budu vnitřním hlasem matky, která leží s těžkým poškozením mozku v nemocnici, všichni si myslí, že je v bezvědomí a nevnímá. Její dcera za ní chodí, povídá si s ní a chce ji z toho bezvědomí probrat. A nemá to happyend. Když jsem to četla, strašně jsem řvala. To se pak hanbím, že tady řeším nějaký svoje pseudoproblémky…

Ale tak tvůj život taky nebyl vždycky „easy peasy“. Ty úzkosti, muže svého života jsi taky nenašla na první dobrou, pak série zamlklých těhotenství, než jsi – jak říkáš fotbalovým slangem svých rodičů – dvakrát vsítila… 

To jo, taky se mi na život leccos nabaluje, to je pravda. Asi každý holt řešíme to, před co jsme postavení…

Budou Vánoce. Těšíš se na ně? 

Vánoce mám ráda moc. Letos budeme všichni u bratrovy rodiny v Kochánkách, bude nás u stolu deset, jestli půjde všechno dobře, bude kolem nás plno dětí a zvířat, přes den procházky, večery u krbu… Těším se, že by mohly být fakt šťastné a veselé. **

***

HEREČKA PETRA ŠPALKOVÁ (42) Narodila se do fotbalové rodiny, dětství a první divadelní zkušenosti prožila v Brně (poprvé v roli Kuřete v Divadle Husa na provázku). Od teenagerských let hrála v mnoha divadlech, mj. i v divadelním spolku Kašpar, který dodnes řídí její bratr Jakub. Získala řadu ocenění: Thálii, Českého lva i Ceny Alfreda Radoka a české filmové kritiky. Před třemi lety odešla z angažmá v Národním divadle. Je na volné noze. S manželem, hercem Miloslavem Tichým má syna Aloise a dceru Andělu.