Štěpán Kozub2021-08-05T07:23:54+00:00

Project Description

Těším se, až dohrajem

Pro mnoho herců znamenal rok 2020 obrovský pracovní propad a někdy i boj o holou existenci, pro Štěpána Kozuba byl rokem, kdy se vyšvihl na vrchol popularity, kdy dostal nejvíc hereckých příležitostí a stal se tátou. Mladému muži, na jehož talent se pějí ódy, přitom ve škole tvrdili, že je úplně k ničemu.

Vyšlo v časopise Glance, v lednu 2021

* Povídáme si den před začátkem roku 2021. Jak jste si před dvanácti měsíci touhle dobou představoval, že bude vypadat rok 2020?

Na Silvestra jsme hráli Tři tygry u nás v Divadle Mír, živě pro lidi, tříhodinové dlouhé pásmo. Povedlo se to, cítil jsem velmi silnou zpětnou vazbu, takže jsem si tajně přál, aby to, co děláme, bylo v dalším roce víc vidět.

* A to se povedlo, paradoxně i díky lockdownu. Pro spoustu lidí to byl bohužel špatný a často i tragický rok, vy jste se naopak vyšvihl na vrchol popularity, díky on-line seriálu Skoro na mizině se tam dostalo i Divadlo Mír. A stal jste se tátou.

To především! (usmívá se) Ale ano, pandemie nám opravdu pomohla. Albert Čuba už koncem února přišel s tím, že na Slovensku se kvůli viru zavírají divadla a že to k nám taky dojde, že bychom měli být připravení. Vzali jsme kameru a natočili dva tři jednoduchý skeče… a řekli jsme si, až to zavřou, že to pustíme přes YouTube a uvidíme. Když nebudeme moct hrát divadlo, že by nás to třeba mohlo nějakou dobu živit.

* Štěstí přeje připraveným. Vaše reakce na nemožnost hrát živě pro lidi patřila k těm nejrychlejším a nejvtipnějším. Stihla na vás padnout během roku nějaká depka?

Jo. Když jsme viděli, jak rostou čísla sledujících a jak lidi reagují a baví se, najednou na nás padla tíha zodpovědnosti. Že bychom měli pokračovat, ale držet při tom laťku. A bylo to vysilující. Natočili jsme asi padesát skečů, několik live-streamů z divadla, já jsem do toho točil několik filmů… Přišla únava a pracovní krize.

* I ponorka s kolegy z Míru?

Tak to zas ne. Naše parta nás naopak držela při životě, my si tu práci spolu užíváme, bavíme se. Spíš dolehl stres, abychom se neopakovali, abychom dávali lidem to, co chtějí. Kořenem našich věcí je improvizace, každý den se tak vydáváme do neznámých končin, kde nemáme pevnou půdu po nohama. Byli jsme vyčerpaní, ale naordinovali jsme si týden volna, pomohlo to. Vrátili jsme se s nápadama a plní energie.

* Takže když se ohlédnete, jaký pro vás ten rok 2020 byl?

Pro mě, ale myslím, že pro všechny v Míru, asi nejzásadnější a nejpracovnější. Díky Tygrům a asi díky popularitě, která s nimi přišla, jsem natočil ještě čtyři celovečerní filmy, celý rok jsem pendloval mezi PrahouBrnem a Ostravou. A tak jsem byl taky bohužel zrovna v roce, kdy se nám narodila dcera, hrozně málo doma. V kuse nejvíc teď na Vánoce – pět dní.

* Máte za sebou už řádku rolí v seriálech, letos jste točil několik filmů. Prožil jste někdy u natáčení chvíle, kdy se vás něco velmi osobně dotklo? Kdy jste se našel v emoci své postavy nebo díky nějaké situaci vyplulo na povrch něco dávno zastrčeného, mimo aktivní vědomí?

To jsem zažil mockrát. Poprvé asi v Případech 1. oddělení, kde jsem hrál takového skinheada, který se při výslechu úplně zhroutí. To zadání jsem tehdy dostal asi deset minut před natáčením, neměl jsem čas na přípravu, moc to takhle neumím… Tehdy jsem se asi ve filmovém herectví dotkl něčeho, co jsem do té doby nepoznal, něčeho, co vlastně se samotným hraním nemá až tak moc společného. Stejně jako při natáčení psychologického thrilleru Na hraně, letos v létě.

* To budete muset trochu vysvětlit.

Musel jsem sáhnout hluboko do sebe a hledat pro to emoce a výraz. Jsou herci, a mnozí výborní, kteří jsou spíš techničtí, umějí věci zahrát na lusknutí prstu, ale já to moc neovládám a vlastně mě to ani moc nebaví. Musím to tam dostat vždycky nějak přes sebe a za sebe.

* A kam pro takové krajní emoce saháte? Vracíte se třeba i do časů, kdy vám umřel tatínek?

Určitě. Herectví někdy nastavuje zrcadlo, lidem, světu, ale i herci samotnému. Po tom, co jsem prožil, když můj otec umíral, jsem měl ten prožitek v těle uložený, mohl jsem si ho potom „jenom“ vzít a pracovat s ním. Je to i trochu nebezpečné.

* Proč?

Protože pak už totiž nejste úplně hercem, ale interpretem vlastní zkušenosti. Musíte být velmi při smyslech, abyste nad tím neztrácela kontrolu. Když herec ztratí kontrolu sám nad sebou, je nepoužitelný. A já se snažím být hodně vnímavý. Jsem dost citlivý a tyhle emotivní věci na mě hodně působí. Až moc.

 

Musím říct, že mně samotnému na mně až vadí, jak moc osobně si beru některé věci. Ne že bych se urážel, ale bolí mě a trápím se, dlouho a často zbytečně. S odstupem času zjistím, že mi to jen vzalo čas a energii, byla to nevýznamná prkotina. Ale takový jsem, moje maminka není jiná a tatínek nebyl jiný. Z vnějšího pohledu banální situace prožívám velmi zásadně, i když se snažím nedávat to navenek moc znát.

* Z toho, co jsem četla v rozhovorech s vámi, mi vyplývá, že jste si v tomto směru asi dost „užil“ na základce. Přemýšlím, co udělá s dospívajícím klukem, když mu všichni kolem dávají najevo, že je vlastně k ničemu, že je nepoužitelný a nic neumí. Při zpětném pohledu, kdy máte úspěch v tom, co děláte, a žijete si hezkej život po svým, to může být i vtipná historka do televizní show, ale já myslím na toho kluka tehdy… To je náklad, který si člověk nese někde v sobě, ne?

Určitě to tam někde je. Ale bylo to hodně dané tím, kde jsem vyrůstal. Větší vesnice v Jeseníkách. Naše rodina tam má historii a je velmi rozsáhlá. A jak se všichni znají, spousta dětí má trochu nalajnovaný život, jsou k něčemu předurčeni. Když se někdo učil lépe, říkalo se, že by bylo pěkné, kdyby měl maturitu.

Vysoká škola, to už byl nadstandard, o takovém člověku se tam mluvilo dalších dvacet let. A kdo se učil průměrně nebo podprůměrně, byl předurčen k lopatě. A nemyslím to zle, můj tatínek pracoval celý život rukama, byl výborný pracant, výborný chlap, uměl to se dřevem, s kamenem. A bavilo ho to. Cením si lidí, kteří to umějí. Jenže mně nic takového nešlo a nebavilo mě to… Tam si otcové hlavně své syny vychovávali k řemeslu, někteří u toho zůstali, jiní pak měli tu maturitu. Ale já jsem nesplňoval ani jedno kritérium.

* Nebyl jste ani manuálně zručný, ani studijní typ.

Trochu jsem v tom plaval. Naši mi to ale nikdy nepředhazovali, to jen ve škole. Tam ale výrazně. Já jsem měl sklony si ze všeho spíš dělat legraci, což učitele provokovalo a posilovalo jejich pocit, že nic neumím, špatně se učím, a ještě se tomu směju.

* Pak ale přišel zlom. Jedna paní učitelka ve vás rozpoznala talent a začal jste chodit do dramaťáku.

Ano. Celou dobu na škole jsem měl pocit, že mi něco jde, ale nebyly tabulky a šuplíky, kam ten můj talent zařadit. Nejezdil jsem na přírodovědné soutěže, ale nebyl jsem ani dobrý fotbalista, a to byly pilíře a stropy úspěchu na maloměstě. Nezapadal jsem. Až pak to začalo dávat smysl.

Chodil jsem do dramaťáku, poznával poezii, začal jsem jezdit na recitační soutěže, které jsem vyhrával. A učitelé to začali vnímat jako plus, konečně mě začali trochu brát, že něco umím. A já taky nabíral sebevědomí. I když pak přišel zase náraz, když jsem se přihlásil na konzervatoř. Z pohledu maloměsta něco úplně absurdního.

* Proč?

Nikdy nikdo se od nás na konzervatoř nedostal. Navíc na herectví. Ještě třeba tak flétna, dobře, ale hraní?! Pokud není protekce nebo nejsi dítě slavného člověka, čiré bláznovství.

* Ale vy jste se tam dostal.

Ano, a už v průběhu osmičky jsem věděl, že mě vezmou. Ale učitelka matematiky, která mě bytostně nesnášela, mi řekla: „Já tě tam prostě nepustím. Propadneš z matematiky.“ Dělala mi peklo. Matika mi nešla, nebavila mě, ale chodil jsem na doučování a prolezl jsem jí navzdory.

* V létě se vám narodila holčička. Když jste se stal tátou, poznáváte v sobě toho svého?

Hodně na něho myslím. Ale můj tatínek trávil doma mnohem víc času než já. Zrovna v uplynulém roce jsem byl doma bohužel tak málo! Když už jsem doma, tak se na ni koukám většinu času. Pozoruju ji. Teď objevila vlastní ruce, reaguje na jméno, na můj hlas. Díky mojí ženě za to, že je praktická máma, protože já jsem spíš takový taťka na legraci, na hraní a na lásku…

Táta byl taky takový, láskyplný, i když to třeba nedával tak najevo, možná i proto, že byl hodně doma a nebyli jsme mu až tak vzácní. Byl milující. Spor jsme měli snad jen, když jsem začal studovat konzervatoř.

Tam se mi změnil pohled na svět, byl jsem plný vjemů velkoměsta a školy, která mě učila svobodně myslet. A s tím tatínek dost bojoval – že jsem na něj velmi volnomyšlenkářský. On měl rád svůj řád, ale zároveň uměl být vtipný, zábavný, společenský. Byl to spravedlivý chlap. Když na něj vzpomínám, je mi líto, že s ním teď nemůžu být, zašli bychom na pivo, pokecali o tom, co nás trápí a co nám dělá radost, myslím, že bychom si hodně rozuměli. Tohle jsme nestihli. Formoval jsem se z kluka v muže, když už byl táta hodně nemocný a byl na tom špatně. Pak zemřel. Možná v těch posledních dnech jsme si ale rozuměli nejvíc, o to víc to bolí.

* Když váš táta vážně onemocněl, bylo mu 45, tolik je mému muži…

No právě. Byl mladý a aktivní. Celý život těžce pracoval, v kamenolomu, v dole jako havíř. Měl tu těžkou práci rád. A co mě z dnešního pohledu nejvíc fascinuje, uvědomil jsem si, že vlastně všechno dělal primárně pro nás. Jako kluk jsem si to neuvědomoval, ale já měl všechno. A každý rok jsme jezdili na dovolenou, měli jsme krásné Vánoce, byla u nás legrace, láska, ale byli jsme i zabezpečení. Otec nám vytvářel pocit absolutního bezpečí a zázemí, jako kluk jsem se nikdy nebál, věděl jsem, že mi vždycky pomůže, vždycky mě ochrání. A vždycky to tak bylo. Do poslední chvíle.

* Máte konkrétní vzpomínku?

Umíral. Já v té době řešil nějaký osobní problém, vůbec jsem ho tím nechtěl zatěžovat, ale on to na mě poznal. A ptal se, dokud jsem se mu nesvěřil. A ještě se mi pokusil poradit…

* Ztráta jistoty.

Nemám sourozence a po smrti táty jsem měl pocit, že bych měl to kormidlo převzít. Být oporou mojí mamince, která přišla o partnera, se kterým byla asi od patnácti let. Bylo to náročné. Začínal jsem pracovat, měl jsem první angažmá v divadle, ale byl jsem hodně raněný tím, co se stalo. A mám pocit, že mě to poznamenalo na vždycky.

* Na současné poměry jste se poměrně brzo usadil, svoji ženu jste potkal už na konzervatoři, ve čtyřiadvaceti máte dítě. Je to náhoda, nebo podvědomá potřeba kotvit?

Ta souvislost tam bude. Ale já jsem tu potřebu někam patřit a kotvit vnímal i dřív. Vyrůstal jsem z mého pohledu v ideální rodině, chtěl jsem to mít taky. Cítil jsem, že takhle je to správně. Ale odchod táty asi tu potřebu mít rodinu a zázemí a domov umocnil.

* Začal jste se tehdy bát víc i o sebe?

Nepatřil jsem k těm, co mají v osmnácti pocit, že jsou nesmrtelní. Byl jsem si vlastní smrtelnosti vědomý i před tátovou nemocí. Padly nějaké otázky na dědičnosti, doporučení, abych chodil na kontroly a prevence, ale já se spíš pořád ptal, proč umřel takhle mladý člověk? Proč musel prožívat takovou bolest a umřít? Přišlo mi to nefér. Měl jsem otázky, na které mi nikdo neuměl odpovědět, tak jsem odpověď hledal sám.

A přicházím si na to doteď. Vyvolalo to ve mně pocit, že bych na sebe měl asi víc myslet, ale ne tak, že bych se měl nějak chránit a šetřit. Naopak. Řekl jsem si, že když se tohle může stát chlapovi v dobré kondici v pětačtyřiceti, může se mi to stát kdykoliv. Začal jsem smrt vnímat jako něco, z čeho nemám strach. Mám před ní respekt, ale nebojím se. Život je pomíjivý, a já to vím. Spíš jsem ztratil motivaci dělat věci, ve kterých třeba nevidím smysl. Řekl jsem si, že pojedu naplno, dokud to půjde, dokud tělo dovolí. Abych tady něco dělal. To je i důvod, proč dělám tuhle práci. Jinak bych ji nedělal.

* Jak to? Tomu nerozumím.

Kdybych nebyl přesvědčený o tom, že v lidech moje práce zanechá nějaký otisk. Pro zábavu bych herectví nedělal. Vím, že spoustu herců ta práce prostě baví, ale mě ne. Mě fakt baví třeba ležet u moře, ale fakt mě nebaví hrát.

* Přiznávám, že mě to zaskočilo. Možná se na to dívám až moc svýma očima, protože mě moje práce hrozně baví.

Baví mě setkávání s lidma kolem divadla, i proto divadlo dělám. Ale jinak mě hraní stresuje. Mám úzkosti, bojím se, tíží mě pocit zodpovědnosti, aby lidi byli spokojení, aby to vyšlo, abych nebyl trapnej, abych lidi neodradil a nezkazil jim chuť do divadla chodit. Cítím odpovědnost a tlak od rána, když mám večer představení… Mě baví, když dohrajem a jdeme si sednout a povídáme si, ale v divadle jsem radši divák než herec. Nebaví mě ten proces, nebaví mě hledání, nebaví mě vytváření postavy, nebaví mě převlíkat se do cizích hader, předstírat, že jsem někdo jinej…

* To bych do vás vůbec neřekla, když jsem vás viděla hrát.

No, a to si představte, kdyby to bylo poznat! (směje se) Mě baví, když moje hraní baví diváky, když to v nich něco vyvolá, jen s tou vidinou to můžu dělat.

***

KDYŽ HEREC ZTRATÍ KONTROLU SÁM NAD SEBOU, JE NEPOUŽITELNÝ

HEREC ŠTĚPÁN KOZUB Herec a umělecký šéf ostravského Divadla Mír a součást komediální improvizační show Tři tygři. Narodil se 13. března 1996, vystudoval herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, během studia již hostoval v Národním divadle moravskoslezském a v Komorní scéně Aréna. Byl nominován na Cenu Thálie a získal Cenu divadelní kritiky Talent roku 2015. V roce 2018 byl za film Ruchoth Raoth na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas oceněn jako nejlepší herec. Loni natočil několik filmů, mj. Thriller Na hraně a komediální horor o dvou youtuberech Shoky & Morty… Žije v Ostravě. Je ženatý, loni se mu narodila dcera Anežka.

PRO ZÁBAVU BYCH HERECTVÍ NEDĚLAL. MĚ FAKT BAVÍ LEŽET U MOŘE, ALE FAKT MĚ NEBAVÍ HRÁT.

: DENÍK N
Foto autor: FOTO: JAN LIPOVSKÝ A ČESKÁ TELEVIZE
Foto popis: JAKO HOST PŘI NATÁČENÍ POŘADU DISTANC, což je další projekt Divadla Mír – něco mezi talk show a podcastem
Foto popis: MÍSTO ZLOČINU OSTRAVA V televizním seriálu měl roli kriminalisty Matese
Foto popis: UŽ ANI DEN! V nejnovější komedii Divadla Mír o milostných i přátelských vztazích, lži, přetvářce a jednom šíleném podvodu.
Foto popis: TŘI TYGŘI „Krotitel Tygrů Albert Čuba a jeho dravé šelmy Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák se nezastaví před ničím!“