Branky, body, Thálie

Sotva jí bylo třicet a už má dvě divadelní ceny Thálie, na které jiní herci čekají celý život. Původem severomoravská herečka TEREZA DOČKALOVÁ sice nehraje v žádném populárním seriálu, ale do povědomí (alespoň internetového) publika se zaryla s náležitou razancí jako svérázná průvodkyně první českou nabroušenou „feministickou satirou“ Branky, body, kokoti.

Vyšlo v časopise GLANC v září 2018.

* S tím sexy nakřáplým hlasem jste se narodila?

Kdepák. To je pěstěný. Léta úsilí a odříkání. A spousta peněz za cigára od patnácti.

* Ale prý jste nedávno málem přišla o hlasivky a foniatrička vám doporučila změnit životní styl k nepoznání.

No… Měla jsem to, co asi každý druhý v našem povolání – vyrobila jsem si reflux. Ze stresu a z kávy se mi překyselil žaludek, porouchala se záklopka, šťávy se vrací a naleptávají jícen a hlasivky… a tak jsem na čas malinko přišla o hlas. Není to zas tak hrozné, jak to vypadá. Paní doktorka mi doporučila odpočinek, ale žádné představení se rušit nemuselo, jen jsem se v únoru musela trochu zastavit. Prý: „Máte vítr v uších, musíte zpomalit.“

* Jen dovolená, nebo i detox? Od kafe, alkoholu i cigaret?

No. Musela jsem vysadit kafe a alkohol, zmírnit kouření. Ale únor je naštěstí krátký.

* Spravilo se to?

Trošku. Už to zase malinko cítím, bojuje se s tím dlouho. Nejspíš se to ještě vrátí, divila bych se, kdyby ne. Naštěstí nemám se svým zdravím dlouhodobej plán, jsem zrychlenej neurotik, asi mě bude muset zastavit něco většího než reflux.

* Na sociálních sítích jste v poslední době hodně vidět jako protagonistka první feministické satiry Branky, body, kokoti. Ale o prázdninách to za vás vzal Alexander Hemala a v kuloárech se spekuluje o nasazení Saskie Burešové…

Jestli nasadí Saskii Burešovou, tak přijdu o práci, bez debat.

* Věřím, že diváci by si vás zase vyžádali zpátky: „Vraťte Terku do Kokotů!“ Vás to baví? Budete to dělat dál?

Doufám. Dokud budou témata. A bohužel, neobávám se, že by hned tak došla, i když by bylo pěkné v jednu chvíli zjistit, že kokoti došli…

* Mě osobně moc baví i ta vaše až bojovná „poloha“, kterou v pořadu držíte. Ale spoustu lidí to dráždí.

Jo, já jim rozumím. Možná zvládnu přesvědčit režiséra, aby byl alespoň vánoční díl klidnej, tichej a mírumilovnej.

* Donedávna vás znali jen divadelní fanoušci. Teď vás už lidi poznávají?

Žádná brutální popularita, ale už mě občas někdo zastaví na ulici, že je to jako fajn. A nedávno jsem od vrchního v hospodě dostala panáka. Strašně si toho cením, jsem stydlivá, nedovedu si představit, že bych někoho, jehož práce se mi líbí, na ulici oslovila.

* A co komentáře na internetu? Ty tak příjemné asi nejsou.

Těm hnusným se spíš směju, než že bych to brala vážně. Rychlohejty se nezabývám. To jsou jen emočně zabarvený kecy, který nemají smysl. Nebudu řešit, že někoho štve, když se motorové pile, kterou nastartuju, netočí řetěz – jasně že netočí, mám ráda svoje nohy a nechci o ně přijít tak brzo.

* Byla rovnost žen a mužů vaším tématem už dřív?

Moc ne. Divadelní prostředí je trošku jiné, když se do vás na zkoušce v divadle šije, musíte se rychle naučit využívat to ve svůj prospěch, poprat se s tím, protože nikde přece není napsaný, že dobrý umění dělaj jenom hodní, sympatičtí lidi. A mně šlo vždycky v první řadě o dobrou tvorbu. Rychle jsem se naučila nebrat si osobně téměř nic. Nevzpomínám si, že bych nějakou podpásovku proti mně jako ženě zažila, ale třeba jsem to jen nevnímala.

Každopádně kampaň MeeToo jsem sledovala a dost mě nebavily ženy, které to odsuzovaly. Přijde mi, že takový Harvey Weinstein, když bydlí v hotelu, tak jeho pokoj je trochu celý patro, což znamená, že když vás tam pozve, představujete si spíš, že se posadíte na pohovku v přijímacím pokoji, a ne že si s ním lehnete do postele.

* A feministická témata v divadle? Svou už druhou Thálii jste dostala za roli Nory…

Jo, ale naše Nora je všechno, jen ne feministka.

* Ale je to hra o ženě, která se vzepře svému nalinkovanému životu.

Jenže se to utopí v trapnosti. Vzdor, který se obrátí v nic. Noře Helmerové se otevřou dveře, kudy by mohla odejít, ale nakonec je to jen zanedbatelný pohyb. Nedávno jsem na zdi jednoho olomouckého divadla četla citát, bůhvíodkud, který to celkem přesně vystihuje: „Tak pokračují spolu, každý po svém, ve svém každodenním životě, s rozvahou a také bez ní, vypadá to, jako by všechno bylo při starém. Už to tak bývá, že i v mimořádných případech, kdy je všechno v sázce, žijeme klidně dál, jako by se nic nedělo.“ To je pro mě stejným dílem vtipný jako děsivý.

* Co pro vás Kokoti znamenají „kariérně“?

Hledala jsem nějaký přesah. Divadlo je úzkoprofilové, velmi uzavřené prostředí a bylo mi třicet a všimla jsem si, že žiju víc na jevišti než v normálním světě…

* Chráněná dílna?

Trošku. Dělám to od osmnácti a už říkám věty typu: „Jako by to bylo včera.“ Začalo mě štvát, že nevyjadřuju občanský postoj k věcem, které mě štvou. Pokaždé, když se chci účastnit nějaké demonstrace, tak večer hraju. Kokoti mi to splnili. Holky to výborně píšou, je to strašně vtipný a ty věci jsou tak absurdní, že se mi zatím nestalo, že bych s něčím nesouhlasila.

* Už jste zmínila trapnost. Bavilo mě, když jste někde rozebírala, jak věci, které nám připadají jako životní drama, jsou z odstupu strašně trapný…

Jo, nevzdorovat vlastní trapnosti je podle mě klíčem k spokojenému životu. Třeba rozchody tuhle trapnost obsahují snad vždycky.

* A dokážete se z nadhledu podívat i na konce svých vztahů?

S odstupem času určitě. A ani ne s moc velkým. Jsem hrozný hovado, dokážu věci zlehčovat poměrně rychle, i když je fakt, že zatím se mi nestalo nic hroznýho.

* Jak si zpětně přehráváte ten trapas?

Emoce. Šok. Reakce řízená amygdalou (část mozku, která má mj. na starosti emoce, pozn. red.).

* I má amygdala jsem já!

Jasně, ale chci říct, že ta prvotní reakce nebývá moc kontrolovaná. A říkáte děsný, hnusný věci. Někdy ze samé snahy nebýt trapní se do trapnosti ještě víc noříme. To je všechno normální, ale není špatný to pak zkusit odvolat. Na přehnané emotivní reakce i na trapnost máme právo. Dobrý asi je zpětně si ze sebe udělat legraci. „Chovala jsem se jako idiot, promiň, přísahám, že se to stane nejspíš ještě mnohokrát.“

* Když mám melancholickou náladu, vzpomínám na různé věci ve svém životě, a vynořují se mi chvíle, kdy jsem byla úplně nemožná a chovala jsem se jako – s prominutím – kráva. Když jsem se jednou odhodlala a chtěla se dotyčnému za něco, co jsem mu před dvaceti lety provedla, omluvit, vůbec nevěděl, o čem mluvím. V našich očích to často zpětně možná vypadá hůř, než to bylo…

To je dost možný. Všichni jsme někdy hrozně trapní. Bylo by fajn, kdybychom se shodli na tom, že je to normální.

* Na svém blogu jste psala, že vám není blízký koncept monogamní lásky.

Jo, to byl fór.

* Opravdu fór?

Jo. Mě baví znejišťování, šejkování se slovy, nadsázka. A já doufám, že lidi to chápou a nemyslí si, že mám dvanáct partnerů…

* Bylo by to pikantní.

Určitě. Ale není to tak. Ale na vztahy se mě radši neptejte. V tuhle chvíli nejsem úplně člověk, který by k tomu měl co říct.

* Takže jste sama.

Teď ano.

* Letos vám bylo třicet. Shodou okolností jsem mluvila s víc ženami, co nedávno oslavily třicítku, a skoro každá si prošla nějakou krizí… Co vy?

Moje třicítka byla super! Měla jsem krásnou oslavu, všechny stromy, který jsem dostala, do měsíce uschly… Člověk po třicítce přestane spoustu věcí řešit, opadne spousta blbostí, nad lecčíms se mávne rukou.

* A nezačne řešit zase něco jiného?

Možná. Někdy jsou to hrozný myšlenky. Třeba že teď, ve třiceti, začínám teprve pomalinku dospívat. Ale snažím se netrápit víc, než je nezbytně nutné. Bydlím v pátém patře, spíš se snažím nemyslet na to, jak jednoduchý by bylo mě jednou ráno seškrábat ze zámecký dlažby.

* Chlapi došli?

Nevím. Možná mám jen moc práce. A můj okruh lidí, se kterými se vídám, je momentálně dost uzavřený. A zatím se necítím na instalaci Tinderu.

* Pročítala jsem váš blog. Píšete skvěle, poklona. Píše se vám lehce?

Děkuju. Jo, lehce. Těžký je spíš hledání témat. Ale zjistila jsem, že můžu psát, i když nemám téma. Začnu psát a něco se vyjeví. Nepotřebuju o ničem informovat, možná jen o tom, jak jsem vevnitř neklidná. A skrz ten blog si můžu dělat ze sebe prdel, to mě hrozně baví.

* Jste taky „nelehká holka“, o kterých jste psala?

Jo, myslím, že jo.

* Kdo je vlastně nelehká holka?

Divokej chaotik. Jako jsem třeba já.

* Je to s nelehkýma holkama těžký?

Se mnou je to super!

* To zní skoro jako inzerce!

Jasně! Jsem chaotik, ale jsem super! A od svého parťáka bych tak nějak chtěla se životem prosmát. Nutně musí časem přijít stereotypy, ale dobrý stereotypy a rituály mám ráda. Ale k tomu si potřebuju furt hrát. Což je super! Ne?

* Nehledáte spíš ke svému neklidu klid?

To jsem vyzkoušela, ale moc to nefungovalo. Možná těm vztahům prostě nerozumím.

* V čem krachovaly ty vaše?

Jak to popsat? Jsem hroznej požitkář. Jeden vztah skončil třeba proto, že jsem byla pořád v divadle. I když jsem tam nebyla. Neumím ve dvě zavřít krám a jít po zkoušce hned domů. Nebo po představení rovnou do postele. Potřebuju něco jako dekompresní komoru. Ona to není sranda. Vzpíráme se životnímu biorytmu člověka, kdy se od šesti večer nejí a tělo se chystá ke spánku. My jdeme v sedm hrát a v deset končíme. Tepovou frekvenci pak máme dost vysokou, než se zklidníme, trvá to. Už jsem se za to nenáviděla tolikrát, až jsem to začala znovu milovat a nechci to měnit. Jsem hrdá na to, že generuju peníze tvorbou a hrou. Dobře, není jich moc, ale na kafe to stačí.

* Získala jste dvě Thálie. Jste objektivně dobrá. A lidi, co jsou v něčem hodně dobří, se často ve vztazích trochu topí…

Bejvá to tak. Všem se pořád nemůže dařit všechno. A já bych to nechtěla dělat napůl, to bych radši divadlo nedělala vůbec.

* V televizi ani ve filmu jste se zatím neukázala. Chodíte na castingy?

Když mě někdo pozve. Ale moc toho není. Třeba se to změní. Chtěla bych hrát ve filmu, jsem velkej filmovej fanoušek. Nebo v dobrým seriálu. Miluju seriály. Dobrý a zahraniční.

* Samozřejmě ze studijních důvodů, že jo?

No samozřejmě. Ale jo, vážně, sledovat některý herce, jak hrají, jak k roli přistupují, je úžasný. Některý scény si naschvál pouštím stokrát dokola. Třeba Tom Hardy. Je tak dobrej, že když o něm mluvím, musím jeho jméno vyslovit třikrát za sebou.

* Přečetla jsem si, že jste divadlo začala hrát na základce, díky charismatickému učiteli Přívětivému. Pak jste chodila do ochotnického souboru a kamarádky vám řekly, že herectví se dá studovat už na střední a že tam není matika. A tak jste se ocitla na konzervatoři. Někde jste ale říkala, že trošku litujete, že jste radši nešla na gympl a na DAMU. Máte pocit, že vám chybí všeobecné vzdělání?

Mnohokrát jsem toho litovala hlavně kvůli jazykové výbavě, kterou mám fakt chabou. Na konzervatoři jsem na spoustu předmětů kašlala. Žila jsem už v patnácti to, co normálně lidi žijou až na vysoké škole, kdy vypadnou z domu, začnou trochu studovat, ale hlavně jsou samá party. Takže já měla po pěti letech trochu hořký ocas z toho, že jsem tím prošla moc brzo, kámoši studovali všude po světě, a já byla zaměstnaná a nebylo mi ani dvacet.

* Hrajete si někdy na „kdyby“?

Jen když jsem někde na dovolené, kde se mi líbí, tak tam kupuju barák a žiju tam. Teď jsem si takové „kdyby“ prožila na Azorských ostrovech, kde jsme byly měsíc s kamarádkou. Azory jsou dokonalý, ale nepište to tam… nebo tam začne jezdit moc lidí.

* Ivan Krejčí, jeden z prvních režisérů, se kterými jste pracovala, vám prý řekl, že je potřeba přijít o iluze a neztratit ideály. Rozumíte tomu teď jinak, než tehdy?

Neřekl to mně, utrousil to někdy někde na zkoušce, ale já si to doživotně zapamatovala. Týká se to divadla i života. Je důležitý nepřicházet úplně o podstatu toho, co jsme si jako děti nebo dospívající mysleli o světě. Spousta z těch představ byla asi naivní, ale odmítám si myslet, že všechny. A bylo by dobrý umět rozlišovat, co z toho byly jen iluze a co jsou ideály. Pořád si myslím, že bychom se některejm věcem ze začátku našeho života neměli zpronevěřovat.

* O jaké iluze jste přišla?

Asi že po světě chodí někdo, kdo je můj ideální protějšek. Banální klišé, ale zkus to říct svý duši!

* A jaké máte ideály?

Asi, že i přesto existuje láska.

* Na konec se vraťme na začátek. Prý jste se jako batole málem otrávila alkoholem, když jste do sebe kopla první slivovici…

Jo. Vyprávěla mi to máma, teprve nedávno. Říkala jsem jí: „Proč jsi mi to neřekla dřív? Bych věděla, proč jsem taková!“ (chechtá se) Fakt se to stalo.

* A jak to tedy bylo?

Děda mě učil připíjet „na zdlaví“. Já měla v panáku vodu nebo čaj nebo něco takovýho, on slivovici… A já se naučila krásně opakovat „na zdlaví“. A pak jsme jednou s našima byli na návštěvě a dospělí chvíli nedávali pozor – a konferenční stolek je nebezpečně nízkej… Vzala jsem panáka, připila jim: „Na zdlaví“ a kopla ho do sebe.

* Uf. Co s váma pak dělali?

Na pohotovost se mnou nejeli, doufali, že to vyprchá. Srdce mi fakt bouchalo celou noc jak o život, nosili mě na rukou. Jako ostatně celej život.

* Miminku o ten život možná i šlo.

To jo, asi to tehdy nebylo tak vtipný, jak to teď přijde mně, když se zamyslím nad tím, že se tehdy zrodil ten beat, na kterej tančím v podstatě celej život.