Project Description

Dejchám. Super!

Legendo. Tak mu říkají z legrace i jeho kamarádi. VLADIMÍR MIŠÍK, legenda české bigbítové scény, oslaví 8. března 65. narozeniny. Ačkoli to s jeho zdravím není žádná báseň, neúnavně s muzikanty ze skupiny Etc… hraje a zpívá „poezii v hudbě“.

Foto: Archiv Vladimíra Mišíka

Vyšlo 5. března 2012 v časopise Týden

* Vždycky jste si potrpěl na dobré písničkové texty, zhudebňoval jste mnohé české básníky. Máte nějaký nový básnický objev?

Jeden ano, jmenuje se Emil Bok. Jeho sbírku mi poslal redaktor z Hostu, jeho báseň Ztracený podzim je titulní píseň naší poslední desky. Jinak ale nejsem systematický hledač talentů a básníků, spíš jsem si začal víc psát sám. Ale teď to moc nejde.

* Jak to?

Nevím… Ne a ne to „blafnout“. Když to blafne a udeří první verš, tak se člověk rozepíše a píše a píše. To jsem zažil před pár lety, měl jsem spoustu melodií, nápěvů a začaly mi naskakovat texty tak, jak jsem to nikdy předtím nezažil.

* Kdy to bylo?

Poté co jsem slezl z vozíku a mohl odložit berle, když jsem se zase skoro po dvou letech nemoci postavil pořádně na nohy. Začali jsme víc hrát, uvolnil jsem se, fyzicky i psychicky. A rozchodil jsem nohy a asi i mozek. Měl jsem radost ze života a rozepsal jsem se.

* Říká se, že básník naopak nejlíp tvoří, když trpí.

Tak to nenapíšu ani řádek. Když jsem na tom byl zle a ležel na gauči, tak jsem jen tak brnkal G dur… a nic mě nenapadalo. Až když jsem začal chodit, tak jsem ožil a začal i psát. Nejsem depresivní model. A můj zdravotní problém pro mě vůbec nebyl inspirativní.

* Oslavíte pětašedesátiny. Vryly se vám nějaké narozeniny do paměti?

Ani ne. Neprožívám žádné narozeninové zlomy… Většinou v ten den hrajem a dárky jsou většinou skleněné s tekutým obsahem, takže bývá veselo. Možná jen šedesátiny byly jiné, kvůli těm mým nemocným nohám jsme museli pozdržet plánované natáčení DVD v Arše, ale se zpožděním se to povedlo. Drandil jsem tehdy na vozejčku, užíval jsem si to v trochu jiné roli.

* Mnohé ženy vnímají hodně nepříjemně třicítku, muži prý zase čtyřicítku. Vás žádný počet svíček na dortu nezaskočil?

Možná pětačtyřicítka… Nejsem na tom celej život zdravotně úplně dobře, už z vojny mě pustili kvůli diagnóze astma, s chorobama bojuju dlouhodobě. Mám období, kdy je to fajn, a pak zase blbý, nějak se tím musím probojovávat. Zpěvák s astmatem, to není dobrá kombinace. A v těch pětačtyřiceti jsem byl zrovna hodně na kortikoidech, takže jsem byl asi i víc unavený než teď v pětašedesáti. A taky jsem se tehdy moc nešetřil, takže jsem si za to mohl dost sám – šel jsem do plnejch.

* Rady lékařů šly jedním uchem tam, druhým ven?

Tehdy ano. Bydleli jsme dole nad Strossmayerákem, sedávali jsme v hospodě Na Mělníku, jednou jsem se tak začal dusit, že jsem musel jít o blok níž, kde byla pohotovost… Dali mi injekci pěkně do žíly, a když se to zklidnilo, tak jsem se pomalu do kopce dofuněl zpátky na Mělník a vesele pokračoval v konzumaci.

* Kdy vás to sejmulo tak, že jste se musel zastavit a upravit životní styl?

Tak jsem to nikdy neměl. Párkrát mě odvezli v záchvatu, kdy jsem omdlel, to jo, ale to většinou paradoxně nesouviselo ani s tím, že bych se nějak přepínal – třeba po sérii koncertů, ale spíš když byl tři dny klídek… pak jsem dostal záchvat.

* To se potom dusíte?

Dusíte se a pak omdlíte. Přijede sanitka, narvou do vás kyslík… Manželka si prve myslela, že jsem se zbláznil, dostal jsem velkej kyslíkovej šok, že jsem začal blábolit nesmysly, museli mě profackovat. Pobyl jsem pět dní v nemocnici a zase se vrátil na šňůru.

* Měl jste někdy pocit, že jste blízko smrti?

Neměl, v záchvatu člověk omdlí a nic neví… Začalo to tak, že jsem se začal dusit, otevřel jsem okno – v tom zoufalství máte pocit, že to pomůže. Nepomůže. Došel mi tehdy sprej, tak jsem si vzal prášky, ale ty to neutáhly… Když jsem se probral z mdloby, řekl jsem si: „Jsem naživu, dobrý, dejchám, super!“ Horší bylo, když jsem se před lety dostal do problémů s nohama.

* Jak to tehdy začalo?

Otékaly mi, bolely, naštěstí jsem šel rovnou za svým doktorem Zamrazilem do Motola, ke kterýmu chodím s cukrovkou. A ten hned rozpoznal, že je to diabetický problém, ne ortopedický. Naštěstí. Potkal jsem jednoho kolegu pacienta, který šel se stejnými problémem k ortopedovi, tam mu to zrentgenovali, ale jelikož to bylo jen oteklý, nic moc s tím neudělali… A on s tím dál chodil a kůstky se mu zpřelámaly. Je doživotně invalidní.

* Co řekl doktor vám?

„Už se na ty nohy nesmíte postavit. A léčba bude trvat dva roky. Vozíček a pak berle.“ To mi zatrnulo. Byli jsme uprostřed šňůry, večer jsme měli hrát v Příbrami… Ten koncert jsme zrušili. Čtyři dny jsem byl fakt zoufalej, ale pak jsem se z toho nějak probral a začal uvažovat, říkal jsem si, že stejně na koncertě často sedím, tak holt se tam vždycky nějak doberlím nebo mě tam dovezou na vozíku a budu zpívat vsedě. A tak jsme tu šňůru nakonec dojeli a hrát a zpívat jsem nepřestal ani na tom vozíku. Jen jsem se víc šetřil.

* A kolegové vás nosili na rukou?

Doslova. I s vozíkem, hlavně v kulturácích bez bezbariérových vstupů. Když mě nesli nahoru, tak to bylo ještě dobrý, ale říkal jsem: „Volové, jestli se po koncertě zalkoholizujete a pak mě ponesete do auta dolů, a jestli mě vyklopíte…!“ Ale vždycky jsem to přežil.

* Jak jste coby vozíčkář zvládl Prahu?

Po rovině dobrý, ale ta stará dlažba! A nejhorší bylo jet do hospody. To by člověk nevěřil, kolik vede do všech těch hospod schůdků a úzkých dveří. Ale já si zkusil být vozíčkářem jen chvilku, měl jsem obrovskou psychickou výhodu, že jsem věděl, že je to jen dočasně, pokud se něco nezvrtne.

* Máte tři děti, dvě už poněkud odrostlejší a navrch patnáctiletého syna. Někdy mám pocit, že otcové, kteří mají – promiňte – na stará kolena ještě malé dítě, své otcovství mnohem víc prožívají než u těch starších dětí, na které třeba neměli čas. Máte to taky tak?

Těžko říct. Dětství nejstaršího syna Maťa jsem prožíval tak nějak samozřejmě, ne že bych se tetelil otcovstvím, pravda. Žil s náma v naší „otevřené“ domácnosti, vedli jsme intenzivní společenský život, on byl taky společenský. Měl odmala ohromný výtvarný talent, když ho kamarád výtvarník viděl, jak v pěti letech kreslí perspektivu, zděsil se: „Hochu, to nesmíš, teď máš kreslit dvourozměrné domečky,“ řval na něj. My jsme tehdy lítali do Zvolena za jeho babičkou a jemu se strašně líbil pohled z letadla, tak kreslil ptačí perspektivu.

* S jeho mámou jste se pak rozvedli.

Žili jsme společně deset let, po rozvodu jsem se odstěhoval ale jen o pár bloků vedle, takže k nám Maťo chodil pořád. S druhou ženou máme Barunku, to byla princezna, kvetoucí vtipná ratolest, a Adama. To je vymodlený dítě, takový oživení po padesátce, kdy už mají jiní vnoučata. My jsme si udělali radost.

* Rozmazloval jste to svoje „oživení“?

Žena mi vyčítá, že ano, já myslím, že ne. Ale je pravda, že moje žena je ta, která zvedá hlas, já taky zařvu, ale jen málokdy, mně to nedělá dobře, vždycky se mi rozjede dušnost.

* Jaký jste otec? Promítly se do výchovy nějak zkušenosti z vašeho dětství?

Ano. Nikdy jsem neměl výchovné metody fyzického rázu, na rozdíl od mé matky. Ta používala pásky a vařečky, což jsem snášel velmi špatně, ani ne tak kvůli bolesti, ale psychicky. Pořád jsem si říkal, proč mi tak ubližuje? Třeba když jsem přinesl čtyřku z matiky, kterou ani ona neuměla, přišlo mi to hrozně nespravedlivý.

* Váš otec byl americký voják, kterého jste nikdy nepoznal. Jak se na vás podepsala absence mužského vzoru?

Třeba tím, že absolutně nejsem technický typ, netoužil jsem ani po automobilu, máme ho teprve pět let. Ale vy spíš myslíte, jestli jsem tím nějak trpěl. Určitě, chlap patří k rodině, kámoši vykládali, kam s tátama chodí. Já nic. A máma na mě neměla čas, chodila hlídat jiný děti, abysme měli nějaký peníze, já byl doma sám. Moje dětství bylo navíc poznamenaný tím, že jsme v bytě 3 + 1 žily tři domácnosti, my s matkou měli jeden pokoj, záchod a koupelna byly společné. Tak jsem to řešil tak, že jsem moc doma nebyl. Po vyučení truhlářem jsem dělal na Barrandově, z práce jsem šel na zkoušku bigbítu, pak do hospody… pak na chvíli domů se vyspat. A v šest ráno zase do práce.

* Děti často po nepřítomných rodičích pátrají. Zkoušel jste to?

Zkoušel. Jenže já nevím ani příjmení, znám ho jen foneticky.

* Maminka vám to nechtěla říct?

Asi ne. Říkala jen John „Gaugn“, což se může psát všelijak. Jedna známá Američanka se zkoušela dostat do banky padlých v korejské válce, kde údajně otec zemřel, ale bez toho příjmení nešlo zjistit nic.

* S maminkou jste měli komplikovaný vztah. Už dříve jste mluvil o tom, že jste se smířili až ve vaší dospělosti.

Byla to psychicky nevyrovnaná, upracovaná ženská, bez chlapa… Bodejť by to nebylo komplikovaný. Navíc nesouhlasila s tím, abych se živil muzikou, jenže já se nechtěl živit truhlařinou, ani mi to moc nešlo. Prolomilo se to až jednoho dne… Spal jsem v kuchyni – to už jsme měli pokoj i kuchyň – máti vždycky po ránu třískala kastrolama, schválně mě budila, i když věděla, že jsem přijel v noci ve čtyři z koncertu.

Ale toho dne bylo ticho. Vnímal jsem v polospánku, že tam jen tiše prochází. Asi v půl jedenácté mě velmi jemně budila, jestli jsem viděl poštu. Čekal jsem tehdy na nějaký honorář za desku. Koukal jsem na složenku, jak jsem byl rozespalej, viděl jsem dva a půl tisíce. Čekal jsem víc, ale aspoň něco. A máti přišla, jestli jsem to viděl, byla celá rozechvělá. „Jo, mami, viděl, nic moc, dva a půl tisíce.“ „Ale ne, podívej se pořádně, je tam 25 tisíc!“

* A tehdy vzala muziku na milost?

Jo, ona byla taková trochu materialisticky založená.

* Asi to neměla lehké. Nemanželský synek, navíc s Američanem, to jí asi nejlepší vizitku pro život v socialistickém zřízení nedělalo, že?

Ona naštěstí dostala místo na americké ambasádě, vedla tam snack-bar. Ale samozřejmě byla i pod tlakem StB, hroutila se, likvidovala korespondenci s rodiči mého otce z Ameriky. A nic mi o něm nechtěla říct.

* Projevila se ve vás nějak ta částečně americká krev?

Myslím, že tou inklinací k blues, k jazzu, miluju trumpetisty. Ve škole mi říkávali Johnny, ale jinak jsem to jako dítě moc nevnímal, že mám nějaký americký geny. Až když jsem jel poprvé do Ameriky, na Československý festival do Chicaga v roce 2002, to jsem měl v letadle takový zvláštní pocity, vzrušení…

* Vláďa goes home?

Jo, něco takového. Že letím někam, kam geneticky patřím. I když jsem rodilý Pražák jako poleno, tehdy jsem ten pokrevní svazek cítil.

* V písničce Vabank z desky Ztracený podzim je verš: „Svět už se letos nejspíš nezmění.“ Letos se v určitých kruzích očekává „konec světa“, někdo věří na okamžitý konec, mnohem více lidí má ale pocit, že se tak jako tak řítíme do záhuby. Jak to vidíte vy?

Tomu se spíš jen usmívám. Tohle je spíš mediální humbuk, je kolem toho živo, lidi to řeší, takže je to dobrý téma do hospody. Ale téměř jistě se někde něco stane, tak jako se někde něco vážnýho děje furt. A mám docela rád sci-fi, takže mám načtené různé scénáře.

* Který scénář vás děsí nejvíc?

Nejhorší to bylo po přečtení románu 1984 George Orwella. Ale to už je snad naštěstí za námi, a to nebylo tak úplně sci-fi.

* Působíte jako nezdolný optimista, je vůbec něco, čeho se opravdu bojíte?

Bude to znít asi pateticky, ale bojím se neodůvodněného násilí… Děsí mě, když čtu, že někde někdo zmlátil důchodce, když se dozvím, že ve Stromovce přepadli babičku, ukradli jí tašku, kde měla deset korun na čaj. Z toho mi běhá mráz po zádech. A z šíleností jako terorismus, z toho jsem skoro zoufalej, je to bezmoc. Ze stálé přítomnosti toho latentního konfliktu mi běhá mráz po zádech. A mediální prostor je zahlcený dramaty… a můj malej kluk si do toho všeho pouští horory a hrozně ho to baví. A mě to děsí.

 

Vladimír Mišík (65) Rockový a bluesový textař, skladatel a zpěvák, jedna z nejvýraznějších postav české populární hudby. Se skupinou Etc… vydal 10 řadových alb, už v 60. letech ale spoluzakládal kapely Matadors nebo Blue Effect. V pokročilé husákovské normalizaci nesměl několik let oficiálně vystupovat, po sametové revoluci se stal poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. K jeho největším hitům patří Slunečný hrob (s Blue Effectem), Stříhali dohola malého chlapečka, Variace na renesanční téma nebo Proč ta růže uvadá (s Etc..). Některé z jeho songů prakticky zlidověly. Se skupinou Flamengo se zasloužil o jedno z nejoceňovanějších elpíček českého bigbítu Kuře v hodinkách, které v těchto dnech také slaví výročí a vychází v remasterované verzi. Mišík je ženatý a má tři děti.