Roztancovat ďábla

Vyšlo v časopise Týden 15. září 2014

* Vidím ručník s Křemílkem, polštář s Rákosníčkem.

Dal mi je sem můj manažer, který se stará o obchod s těmito věcmi. Je to moje živnost.

* A příjem nikoli zanedbatelný, ne?

Ne, to ne. Ale musím se tomu věnovat, všechno schvaluju, děti jsou přísné. Běda, když Rákosníček nemá přesně sedm chlupů na hlavě!

* Je pravda, že se vám jednoho podzimního dne Křemílek a Vochomůrka zjevili v zahradě?

To jo, ale předtím jsem s nimi tři měsíce žil. Nakreslil jsem jich balík, ale pořád to nebylo ono. Neustále jsem na ně myslel, když se najednou objevili. Hotoví. Bylo to jako porod. Akorát mé těhotenství trvalo jen tři měsíce, kdy se všechno v hlavě chystalo a skládalo. A pak se vynořili v zahradě. Narodili se.

* Překvapilo mě, že s autorem předloh k vašim nejslavnějším večerníčkům, s Václavem Čtvrtkem, jste nikdy osobně nespolupracovali.

S žádným autorem jsem se nikdy nedružil. Zasahoval by mi do toho. Je něco jiného dílko číst a něco jiného text přeložit do obrazu a pohybu. Vtip, který v knize krásně vychází, je pro film nepoužitelný. Proto jsem se s autory nesetkával, se Čtvrtkem obzvlášť, protože on psal tak dobře, že bych se s ním těžko hádal.

* A nemručel, když viděl výsledek?

Ne. Párkrát jsme se setkali, když jsme přebírali nějakou cenu, a já mu říkával: Vy to krásně píšete. A on: Vy to krásně kreslíte.

* Vaše večerníčky běží po celém světě, viděl jste nějakou zahraniční verzi třeba Pohádek z mechu a kapradí?

Jen slovenskou a to mi stačilo. Namluvil ji sice jinak báječný pan Kroner, ale bylo to podle mě hrozný – šišlal, šlapal si schválně na jazyk, pitvořil se. Obávám se, že ve světě takových šišlavých verzí vzniklo více. Byl jsem vždycky proti tomu. I paní Bohdalová původně chtěla, aby jeden koktal a druhý si šlapal na jazyk, ale to jsem nechtěl. Na děti se nemá šišlat a má se s nimi jednat na rovinu, poctivě.

* Celý život jste působil ve studiu Bratři v triku. Setkávali jste se s americkými animátorskými vlivy?

Americký animovaný film jsem si dokonce vlastnoručně ohmatal. V roce 1960 přišel do Bratří Gene Deitch, věhlasný americký animátor, aby u nás domluvil práci na slavném seriálu Tom a Jerry… a oženil se s naší paní produkční a zůstal tu navždy. Dal nám pravou americkou školu. Do té doby jsem měl maximálně animační maturitu, Deitch pro mě byl vysokoškolský profesor.

Přivezl americké filmy a takzvanou moviolu, kam se dal filmový pás a klikou se mohl zrychlovat, zpomalovat, prohlížet okýnko po okýnku. A on vykládal: Vidíš, co dělá, než se rozběhne? Ten záklon? To nakročení? Deitch nás učil detaily, na kterých stojí animovaný film, uměl to skvěle. Postavičky se nemohou jen tak rozběhnout, celé tělo musí hrát! Nebo jak nakreslit, že Libuše věští slávu Prahy? Stojí ženská a udělá táááákové gesto pravou rukou… – to nakreslí každej trouba, ale co dělá druhá ruka? Ha? Nohy, ruce, prsty, všechno se musí hlídat. Animace je analýza pohybu.

* Musel jste si některé pohyby figurek zkoušet před zrcadlem?

Jistě. Ve studiu to někdy vypadalo jako u bláznů – každý dělal něco s obličejem, s rukama, nohama. Ale postupně jsem to dostal do hlavy a pak už jsem kreslil mechanicky, jako když dýchám.

* Zmínil jste Toma a Jerryho, kteří se u nás natáčeli. Podílel jste se na nich i vy?

Samozřejmě. Nedělalo se tu všechno, ale pár filmů ano. Animoval jsem třeba scénu, v níž Tom hraje na plechové barely, bubnuje, mlátí do nich rukama, nohama, hlavou. Naše práce na Tomovi a Jerrym patřila k vysoké škole animace, o které jsem mluvil. Je to blbina, ale tak dobře zahraná! Ten pohyb! Jak se rozbíhají, brzdí, jak se rozplácnou. A byl to také úplně jiný postup výroby, než na jaký jsme byli do té doby zvyklí.

Scénáře musely být hotové dopředu, situace přesně rozepsané. Postavičky nesměly mít nic zbytečného navíc, v rozpočtu totiž záleželo i na tom, jestli má na kabátku jeden knofl ík, nebo dva, protože ten knofl ík navíc musel nakreslit výtvarník, do každého okýnka rozpracovat animátor, fázař, konturista, kolorista. Hodně jsme se naučili, ale jsem rád, že jsme i pak zůstali čeští, že jsme nepřebrali ten americký styl – šup sem, plác ho, bum.

* Vzpomínáte na nějakou scénu, která pro vás jako pro animátora byla obzvlášť těžká?

Často to bylo těžké, chtělo to hodně nápadů. Když Eduard Hofman dělal Stvoření světa, dal mi animovat ďábla. Měl jsem dělat scénu, kdy ďábel tančí rokenrol. Ale já v životě rokenrol neviděl. Tak mi Hofman tajně sehnal nějaký americký film, kde se rokenrol tančí, a nastudovali jsme to. Pak jsem dostal tři minuty muziky – ďábel měl vzít z vody přelud Evy a začít s ní tančit. A tak jsem kreslil.

Tancují, tancují, Eva se mění v kotouče vody, je to divoký, abstraktní tanec. Ale chtělo to tečku, korunu. Vymyslel jsem, že Eva bude tancovat dál, jak je rozparáděná, ale ďábel odpadne. Už nemůže. Vzdá to. Mys lím, že se to povedlo. Britské muzeum si tuhle scénu vyžádalo do svých sbírek.

* Bratry v triku tvořila silná sestava skvělých výtvarníků. Byla mezi vámi rivalita? Třeba mezi tvůrcem Krtka Zdeňkem Milerem a vámi?

Nikdy. Opravdu jsme byli výborný kolektiv, bratři v triku, do slova a do písmene. Vzájemně jsme si na filmech vypomáhali. Byli jsme stmelení. Bohužel, kamarádi umírají. Už jsou prakticky všichni pryč.

* Posmutněl jste. Co vám umí udělat radost?

Když člověku táhne devadesátka, musí být spokojený s tím, že má chuť k jídlu, rád si něco vypije a rád si s lidmi popovídá; to je poslední, co člověka ve stáří těší. Ale jako si jiní dědkové mohou sednout u piva a vzpomínat na staré časy, to už nemám s kým.

* Kdysi jste poznamenal, že jak stárnete, více věříte na pohádky. Jak jste to myslel?

Měl jsem v životě dost štěstí, všechno mi dobře dopadlo, tak asi proto. Když mi zemřela manželka, se kterou jsem byl sedmdesát let, bylo mi strašně smutno, ale smrt patří do života, s tím člověk musí počítat. Smutné události, které jsou nevyhnutelné, nevylučují mé pojetí štěstí. Narodil jsem se v neděli, nedělňátka prý štěstí mají. Navíc porodní bába mě vzala a strčila pod stůl. I tohle mi asi přineslo štěstí, ale vůbec nevím, co to bylo za zvyk (viz Šup pod stůl!).

* Prožil jste německou okupaci, válku, nástup komunistů k moci, normalizaci. Kvůli politice jste se nikdy netrápil?

Za okupace jsem byl mladý a v mládí je obrovská síla. A když přišly komunistické otravy, byl jsem už fanatik kresleného filmu, tyhle věci šly kolem mě. Nejsem žádný hrdina, ale nikdy mě nikdo nenutil někam vstupovat, dali mi pokoj. Vydělával jsem valuty i pro ně.

* Tvorba pro děti byla trochu skrýš, ne?

Na nás moc nedosáhli. Roli sehrál i ředitel Krátkého filmu Pixa. Jeho jméno je nechvalně známé (po válce patřil k zakládajícím členům StB, pozn. red.), ale v Krátkém filmu svou moc využil v náš prospěch, mohl říct: Toho nechte být, toho potřebuju.

* Vy jste pomohl svému hudebnímu skladateli Jaroslavu Celbovi. Jak to bylo?

Vyrůstal v Náchodě, byl kamarád Škvoreckého, ve Zbabělcích vystupuje jako Harýk. Hlavně kvůli rodičům měl hodně špatný kádrový posudek. Byl neuvěřitelně talentovaný skladatel i hráč na piano, ale nesměl studovat ani oficiálně tvořit. Ale já jsem si ho prosadil jako skladatele. Udělali jsme spolu všechny Křemílky a pak i další večerníčky. Přišli jsme na to, jak hudbu pro animovaný seriál dělat.

* Jak?

Brzo nám došlo, že není potřeba dělat pro každý díl novou muziku. Vybral jsem x situací a nálad jako úvod, všechno dobře dopadá, blíží se nebezpečí, radost, rozklene se mír, a na tyhle typové scény on zkomponoval hudbu. A nahrál asi padesát kotoučků. Střihačka měla ty pásky očíslované od jedné do padesáti. Šel obraz, já řekl: K tomu by se hodilo „Všechno je zatím dobrý“, a paní střihačka vzala kotouček čtyřicet tři a pustila ho tam.

* Rád vzpomínáte na dětství, vám ho docela ostře přeťala okupace. Dospěl jste kvůli válce rychleji?

To byl ostrý řez. Odnesli jsme to docela tvrdě, vyházeli nás ze škol, vysoké zůstaly zavřené. Měl jsem velké štěstí, že jsem nebyl totálně nasazen v rajchu. Můj kantor kreslení, který nade mnou vždycky držel ochrannou ruku, mi domluvil místo v ryteckém ústavu. Dělali jsme tam sice razítka pro Říši, ale mezitím jsem mohl kreslit a učit se řemeslu.

* I vy jste později učil – na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ale jen velmi krátce. Co se tehdy stalo?

Jéžišmarjá, to byl průšvih! Oni mě dlouho lámali, ale mně se nechtělo, byl jsem vždycky člověk praxe. Pak mě přemluvili. Chvilku mě to bavilo, ty čisté mozky praxí nedotčených studentů, jenže pak přišla vrchnost: Všechno dobrý, pane Smetano, ale máte jednu nevýhodu, nejste členem strany. A já na to, že to přece s grafikou a animací nesouvisí. Ale teď všechno souvisí se vším, začali tlačit. A pak mi tam chtěli nasadit nějakého soudruha režiséra straníka, že bych mu dělal asistenta. Tak jsem vzal papír a napsal: Vážený pane rektore, do vaší školy ze zdravotních důvodů už nikdy nepřijdu. Tím skončila moje pedagogická činnost.

* Kromě večerníčků jste natočil taky několik animovaných reklam, agitek a takzvaných moralit. Dříme ve vás moralista?

Ale prosím vás! Ne. Pro tyhle filmy se to slovo nespravedlivě vžilo, ale je to falešné slovo. To byla spíše groteska, kdy nějaký panák neví, co se životem, jak si s něčím poradit. V Konci krychle má problém, jak co nejlépe navrhnout bydlení, v Problematoriu zase neví, jestli má nosit spíše pásek, nebo kšandy. Je to samý gag, žádné morality. I slovo agitky zní nepěkně.

* Agitky jako třeba Jediná radost upozorňovaly na problematiku kouření nebo pití alkoholu. Podléhal jste některé z těchto neřestí a vášní?

Kouřil jsem hodně. Ale jednoho dne přišla moje dcera s tím, že čeká dítě a že budu dědeček. V tu ránu jsem s tím přestal. Vnukovi je třiatřicet let. A já třiatřicet let nekouřím. Pivo, víno i něco tvrdšího si dám rád dodnes, ale opilý jsem byl jen jednou v životě. Neměl jsem na takové věci čas. Pořád jsem dělal. Kreslil a kreslil. Myslím, že mou jedinou neřestí i vášní byla práce.

* Pro samou práci jste si nestíhal užít život?

Je to tak. Nikam jsem nechodil, nebyl jsem spojen s žádným výtvarným spolkem, nechodil jsem nikomu na oslavu narozenin, i když jsem měl ty lidi rád. Žil jsem prací.

* Nelitujete toho?

V šedesáti letech jsem zmoudřel. To jsme byli s rodinou na dovolené na Krétě, půjčili jsme si džíp a přejeli hory až k pobřeží, kde už ve vzduchu cítíte Afriku. Jak jsme sjížděli z hor, viděl jsem bílé vesničky. U každého bílého domku seděl bílý dědek, demižon vína u nohy a koukal.

Tehdy jsem si řekl: To je vyvrcholení života! Já blbec se furt honím, ze života nic nemám. Téměř ze dne na den jsem vystoupil z pracovního vlaku. Praštil jsem s tím. Od té doby jsem dělal jen volnou grafiku, žádnou továrnu, žádné filmy. Tak jsem si i užil.

***

Zdeněk Smetana (89)

Výtvarník, režisér a animátor, narodil se 26. července 1925 v Praze. Po válce nastoupil do studia Bratři v triku, později pracoval v Krátkém filmu. Vytvořil více než čtyři sta animovaných filmů, mimo jiné večerníčky Pohádky z mechu a kapradí, série o Rákosníčkovi či seriál Malá čarodějnice. Ilustroval desítky knih včetně učebnice českého jazyka. S manželkou Věrou žil 70 let, až do její smrti. Má dvě dcery a dva dospělé vnuky.

Šup pod stůl!

Když se Zdeněk Smetana narodil, porodní bába ho prý zabalila do zástěry a strčila pod stůl. Výtvarník se dlouhá léta pídí po důvodu. Jde o lidový obyčej? Co mohl znamenat? Odpověď nabízí kniha Alexandry Navrátilové: Narození a smrt v české lidové kultuře (Vyšehrad 2004): „Poměrně velkou skupinu obyčejů tvoří úkony, při nichž se narozené dítě pokládalo pod stůl, jenž měl v lidové tradici významnou úlohu. Z lidového podání je zřejmé, že byl místem, které bylo spojováno se supranaturální představou ochranného prostoru: kdo se pod něj schoval, na toho nemohli zlí démoni, pod stolem sídlili dobří domácí ‚bůžkové‘. Někde spojovali kladení dítěte pod stůl s úctou k chlebu, který na něm ležel; většinou však měl tento akt dítěti zajistit dobré vlastnosti: aby bylo sebevědomé, mělo paměť a nebylo plačtivé, drželo se doma a netoulalo se.